Zabrat nebo počkat? Rozdíl mezi akcí a zbytečným spěchem

Nakonec pravidlo, které funguje v praxi: méně je někdy více. Pokud dítě přijde domů zpocené do mokra, příště uberte jednu vrstvu. Pokud má po návratu studený krk i záda, přidejte. Vrstvení je o zkoušení a pozorování, ne o pevné tabulce. Správně oblečené dítě si hraje venku i v minus deseti a domů se vrací v suchém oblečení.

Typická chyba je srovnávání se sourozencem nebo s vlastním mládím. „Já jsem v tvém věku…" nikdy nefunguje, protože puberťák nemá vaše vzpomínky a vaše tehdejší podmínky. Další častá chyba je trestat odebráním telefonu na měsíc. Dlouhé tresty ztrácejí účinek, protože dítě je stejně nemůže dodržet a přestane je brát vážně. Kratší, jasně daná pravidla s konkrétní dobou trvání mají větší smysl. Stejně tak je chyba dělat z každé diskuse referendum. Někdy je lepší říct, že toto rozhodnutí je vaše a důvod je ten a ten.

Nakonec si držte vlastní hranice, ale bez hněvu. Dospělý, který umí říct ne a vydržet případný vzdor, je pro puberťáka jistota. Nejde o to být perfektní. Jde o to nezvyšovat hlas, nevyhrožovat a nebrat si každý vzdor osobně. Puberta skončí. Vztah, který si během ní vybudujete, zůstane. Proto je lepší občas prohrát hádku a udržet kontakt než vyhrát za každou cenu a ztratit důvěru.

Typická chyba je srovnávání. „Podívej se na brášku, ten se nepere." Tím jen živíte rivalitu a pocit křivdy. Další častá chyba je vnucovat staršímu dítěti roli toho, kdo musí ustoupit. „Jsi starší, If you have any kind of inquiries regarding where and ways to utilize Ingeekswetrust.De, you can call us at our own webpage. ty musíš být rozumnější." To je nespravedlivé a vede k resentimentu. Stejně tak nepomáhá trestat oba plošně. Děti se pak učí, že je jedno, kdo co udělal, a přestávají se snažit. Pokud se hádka opakuje pořád dokola, zkuste najít spouštěč. Často to bývá únava, hlad nebo nuda. Naplánujte činnosti tak, aby každé dítě mělo i svůj vlastní klidový čas.

Rozhodnutí, zda do něčeho zabrat hned, nebo ještě chvíli počkat, bývá těžší než samotná práce. Nejde o lenost ani o odvahu. Jde o to odhadnout, jestli je situace zralá na zásah, nebo jestli by každý pohyb jen přidal zbytečnou práci. Většina chyb nevzniká z nerozhodnosti, ale z toho, že člověk zamění pocit naléhavosti za skutečnou potřebu jednat.
Před koupí nechte dítě v botách chvíli chodit po rovném i nerovném povrchu. Sledujte, jestli nezakopává, nekroutí chodidlo a nechce si botu sundat. Zkuste vsunout prst mezi patu a botu – měl by projít s mírným odporem, ale ne těsně. Domluvte se na možnosti výměny, protože i dobře změřená bota může po pár krocích tlačit. První pár bot vydrží jedno až dvě období, pak ho znovu přeměřte. Pokud dítěti bota padne, neřešte značku ani cenu – řešte tvar, ohebnost a prostor pro prsty.

Sourozenecké hádky nejsou známkou toho, že jako rodič selháváte. Jsou přirozenou součástí soužití dvou lidí, kteří se učí sdílet prostor, pozornost a hračky. Cílem není hádky úplně vymýtit, ale naučit děti, jak je zvládat. První krok je přestat hledat viníka. Ve chvíli, kdy se ozve pláč nebo křik, většina rodičů instinktivně řeší, kdo začal. Jenže tím se hádka často jen prodlužuje. Místo vyšetřování se soustřeďte na to, co se právě děje, a na bezpečí obou dětí.

Naučte děti základní dovednosti pro zvládání konfliktů. Ukažte jim, jak říct „Nelíbí se mi, když mi bereš věci" místo toho, aby se hned praly. Trénujte to v klidných chvílích, ne uprostřed hádky. Můžete hrát scénky nebo si spolu říkat věty, které pomáhají. Děti se učí nápodobou, takže když vy sami řešíte neshody klidně a s respektem, je to nejlepší lekce. A nezapomeňte: Http://Freeflashgamesnow.Com/Profile/4806760/JuliRodrigu někdy je nejlepší nechat je, ať si to vyřeší samy, pokud nejde o bezpečí. Malé hádky jsou tréninkem pro život.

Když teplota vystoupí nad 38,5 °C nebo je dítě zřetelně nesvé, přichází na řadu léčba. Dávkování se řídí hmotností, ne věkem — v příbalovém letáku najdete tabulku podle kilogramů. Pro malé děti se používá sirup nebo čípky, u větších tabletky. Mezi dvěma dávkami stejného léku dodržte odstup alespoň šest hodin u přípravků s obsahem paracetamolu a osm hodin u těch s ibuprofenem. Zapisujte si čas a podanou dávku na papír, protože při nočním provozu se snadno zapomene, kdy jste lék dali naposledy.

Druhá věc je rozlišit, co je skutečně nebezpečné a co je jen otravné. Zavřené dveře, hlasitá hudba nebo oblečení, které se vám nelíbí, nejsou důvod k zásahu. Alkohol, drogy, noční toulání bez informace nebo agrese na internetu jsou něco jiného. Když rodič zasahuje u každé maličkosti, dítě přestane rozlišovat mezi malým a velkým problémem. A pak se bouří i tam, kde by jinak ustoupilo. Prakticky to znamená napsat si seznam věcí, které opravdu musíte řešit, a ostatní pustit. Nebude to příjemné, ale ušetří to spoustu hádek.