Zabloudění v lese: chyba, která vás udrží v kruhu celé hodiny

Většina lidí vyrazí na českou turistickou trasu s lahví vody, svačinou v alobalu a tyčinkou v plastu. Cestou pak řeší, kam s obalem, a často ho strčí do batohu, kde se rozmočí nebo rozsype. Přitom stačí změnit pár věcí ještě doma. Nejde o to být ekologický za každou cenu, ale o to, abyste se na trase nezdržovali hledáním koše a nenosili zbytečnou váhu.

Zjistěte, kde jste, a teprve pak jdě

Na ruce a hlavu se zapomíná nejčastěji. Čepice a rukavice váží málo, ale bez nich tělo ztrácí teplo velmi rychle. Náhradní rukavice a suché ponožky v batohu nejsou zbytečnost — mokré prsty a mokré nohy vedou k prochladnutí nejrychleji. Pozor také na příliš mnoho vrstev na startu: když vyrazíte v tom, v čem chcete dojít, po prvním kopci se zpotíte a zbytek dne strávíte v mokrém oblečení. Začněte s lehčí vrstvou a přidávejte podle potřeby.

Před odchodem si zkontrolujte, že máte vše, co se dá znovu použít: láhev, krabičku, příbor, sáček na odpad. Na trase pak platí jednoduché pravidlo – co si přinesete, to si také odnesete. Pokud narazíte na studánku, doplňte vodu, ale nenechávejte tam láhev ani obal. V restauraci na konci trasy se nebojte zeptat, zda vám dají vodu do vlastní lahve; většinou to jde.

Hustota čar rozhoduje o sklonu Hustě nakreslené vrstevnice blízko sebe znamenají prudký svah. Naopak široké rozestupy značí pozvolný sklon. Když se čáry téměř dotýkají nebo splývají, jde o sráz, skálu nebo strž. V takovém místě nepočítejte s pohodlným přechodem, i když na mapě vypadá trasa krátce. Naopak mírný svah poznáte podle pravidelných, řídkých linií, které plynule kopírují terén.

Nejčastější příčinou, proč lidé v lese zabloudí, není nedostatek orientačních schopností, ale panika. Ve chvíli, kdy si člověk uvědomí, že nepoznává cestu, zrychlí se tep, zuží se zorné pole a mozek začne jednat impulzivně. První krok proto zní: zastavte se. Stůjte na místě alespoň dvě minuty, dýchejte pomalu a teprve potom začněte přemýšlet. Chůze „někam" bez rozmyslu je přesně ten mechanismus, který lidi udrží v kruhu celé hodiny a spotřebuje energii i vodu.

Praktický postup při plánování trasy: nejprve si v legendě najděte interval vrstevnic, potom si prohlédněte reliéf v okolí plánované cesty a odhadněte, kolik stoupání a klesání vás čeká. Spočítejte, kolik vrstevnic překonáte, a vynásobte je intervalem. Získáte přibližné převýšení. Pokud je číslo výrazně vyšší, než jste čekali, zvažte jinou variantu nebo si naplánujte delší čas. Právě tohle čtení vrstevnic odlišuje pohodovou túru od vyčerpávajícího pochodu.

Základem je měřítko a interval vrstevnic. Ten bývá uveden v legendě – obvykle 10, 20 nebo 50 metrů. Čím menší interval, tím podrobnější obrázek o terénu mapa dává. Pokud interval neznáte, spočítejte, kolik vrstevnic leží mezi dvěma výškovými body, a rozdíl výšek vydělte počtem mezer. Získáte orientační hodnotu a přestanete tápat.

Co si vzít místo jednorázových věcí Místo plastové lahve použijte dvě menší nerezové nebo silikonové. Jsou těžší, ale vydrží a vodu doplníte na každé studánce nebo v obci. Na trase se vyhněte nákupu limonád v petkách; pokud už něco koupíte, hledejte vratné sklo. Ubrousky nahraďte látkovým hadříkem, který po použití vyperete. Na odpadky si vezměte pevný sáček, který se dá uzavřít – ne igelitku, která se protrhne. Do něj pak sbírejte i to, co najdete po ostatních; na českých trasách je po víkendu běžné najít papíry od svačin nebo nedopalky.

Výsledek není jen méně odpadu v batohu. Je to i menší únava, protože nenesete zbytečný plast, a lepší pocit z trasy. Česká krajina není skládka a každý, kdo jde s vlastním nádobím, k tomu trochu přispěje. Začněte jednou věcí – třeba tím, že si zítra na výlet vezmete místo kupované vody tu z kohoutku v nerezové láhvi.

Na co si dát pozor v praxi: neignorujte první bolest pod čéškou, snižte tempo a zkraťte krok. Neberte si těžký batoh na dlouhý sestup – každé kilo navíc znamená větší tlak na koleno. A hlavně nepodceňujte únavu. Jakmile přestanete vnímat, kam šlapete, je čas zastavit, dát si vodu a protáhnout lýtka i přední stranu stehen. Sestup není cíl, je to polovina túry. Kdo to pochopí, vydrží déle a bez bolesti.

Dalším častým omylem je zaměňovat vrstevnice s cestami. Cesty bývají zakresleny plnou nebo přerušovanou linií odlišné barvy a často kopírují vrstevnice jen zdánlivě. Pokud si nejste jistí, ověřte si, zda linie odpovídá barvě a stylu ostatních komunikací v mapě. Vrstevnice nikdy nevedou přes vodní plochu ani přes vrcholové kóty – ty jsou vždy zakresleny jako bod s údajem o výšce.