Vybíjená ve třech lidech, která zabije tempo hry

U devíti až dvanácti hráčů se vyplatí zavést třetí tým nebo časové směny. Prostor se zvětší na dvanáct krát osm metrů. Hraje se na tři pětiminutové třetiny, mezi nimi se týmy prostřídají. Vybíječi se střídají po každé třetině, aby nikdo nestál celou hru jen za čarou. Typická chyba: jeden tým má pořád stejného vybíječe, protože „mu to jde". Tím se ostatní přestanou snažit a hra se rozpadne. Střídání je povinné, ne dobrovolné.

Hry, které fungují kdekoli a s čímko

Kostým nemusí znamenat výdaje ani návštěvu půjčovny. Většina domácností má ve skříních, koších s prádlem nebo v šuplíku s harampádím materiál, ze kterého vznikne překvapivě přesvědčivá maska. Rozhodující není dokonalost, ale silueta a jeden výrazný detail. Než začnete stříhat, projděte si obsah skříně a udělejte si rychlý soupis: staré košile, povlečení, kravaty, čepice, vlněné svetry, zbytky látek, knoflíky, provázky a karton. Právě kombinace obyčejných věcí funguje nejlíp.

Detaily rozhodují, ne množství materiá

Základem je rozhodnout, kolik družstev potřebujete a jak budou velká. Počet členů by se neměl lišit o víc než jednoho člověka, jinak slabší tým dopředu ztrácí motivaci. Pokud máte možnost, sestavte družstva podle předem daného klíče: věk, dovednosti, zkušenosti. Vyhnete se tak situaci, kdy v jednom týmu skončí samí nováčci a ve druhém samí zkušení. Klíč ale nikdy nezveřejňujte dopředu, aby se lidé nezačali předhánět a nehlásili se tam, kam chtějí.

Po rozdělení dejte každému týmu chvíli, aby se sehrál. Krátká aktivita na zapamatování jmen nebo společný úkol na pět minut udělá víc než dlouhé vysvětlování. Vůdce týmu nechte zvolit samotnými členy, ne ho příkazujte. Přirozená autorita vydrží déle než nařízená. A hlavně: nikdy nekomentujte výsledek losu slovy jako „tak to máte smůlu" nebo „to je jasná výhra". I nevinná poznámka může jednoho člověka urazit na celý den.

Rozdělovat lidi do družstev na táboře, ve škole nebo na firemním teambuildingu vypadá jako banalita, dokud se někdo neurazí. Nejčastější chyba je nechat výběr na poslední chvíli a doufat, že se to nějak samo vyřeší. Právě v ten moment vzniká prostor pro dohadování, přehlížení a tiché uražení. Řešení není složité, jen chce trochu přípravy ještě předtím, než se sejdou všichni účastníci.

Když se rozdělení udělá poctivě a předem, nikdo nemá pocit, že byl odstrčen. Nejde o to, aby byla družstva dokonale vyvážená, ale aby všichni viděli, že proces byl fér. Právě férový proces lidé přijmou i s horším výsledkem. Předejdete tak zbytečným konfliktům, které pak řešíte místo samotné hry.

Vybíjená vypadá jako jednoduchá hra, dokud se sejde jiný počet hráčů, než na jaký jsou všichni zvyklí. Pravidla pro šest lidí se nedají jen zkopírovat na tři nebo na patnáct. Když se počet neřeší, hra se buď vleče, nebo se jeden hráč stane terčem a ostatní se nudí. Rozdíl není v síle hodu, ale v tom, jak rozdělíte prostor a kdo komu smí házet.

Typická chyba je nechat družstva sestavit samotné účastníky. Vzniknou tak skupinky kamarádů a outsideři, kteří se pak celý den trápí. Další chyba je měnit složení během akce, protože to naruší už vzniklou dynamiku. Pokud musíte někoho přesunout, řekněte to všem nahlas a vysvětlete proč. Lidé mnohem lépe přijmou změnu, když vědí, že má nějaký důvod.

Losujte veřejně, ale připraveně Losování funguje nejlépe, když je veřejné a všichni vidí, že nikdo nezasahoval. Použijte papírky, kartičky nebo barevné žetony. Důležité je, aby los proběhl najednou a pro všechny stejně. Nikdy nedopusťte, aby si někdo vybíral jako poslední, protože právě poslední výběr bolí nejvíc. Pokud je počet lichý, určete předem, kdo bude náhradník nebo kdo se přidá k týmu jako podpora. Tohle rozhodnutí udělejte ještě před losem, ne až podle toho, kdo zbyde.