Procházka Babou: co se stane, když pochopíte funkcionalistické detaily

Když se řekne secese, většina si představí zlaté linky, květinové motivy a jemné křivky. Praha má dva vrcholy, které stojí za to poznat blíž: Obecní dům na náměstí Republiky a Tančící dům na Rašínově nábřeží. Oba patří k ikonám, ale každý jiným způsobem. První je ukázkou secese v plné parádě z počátku 20. století, druhý je postmoderní poctou pohybu a tvaru. Abyste si oba užili bez zbytečných chyb, přináším konkrétní tipy, na co se zaměřit.

První praktická rada zní: nechoďte do ulic bez přípravy. Baba totiž není skanzen, ale živá čtvrť, kde lidé bydlí, a mnohé domy jsou dodnes v soukromém vlastnictví. Místo bezcílného bloumání si předem zjistěte, které stavby jsou běžně přístupné z ulice a které mají oplocené zahrady. Typickou chybou je spoléhat na to, že uvidíte vše z chodníku – řada vil je totiž situována v prudkém svahu a jejich nejzajímavější fasáda směřuje do zahrady, nikoli do ulice. Pokud chcete vidět charakteristická okna nebo balkony, musíte hledat úhly, které vám umožní nahlédnout přes zeď, aniž byste vstupovali na soukromý pozemek.

Když přejdete k Tančícímu domu, připravte se na jiný zážitek. Tady nejde o secesi v historickém slova smyslu, ale o dialog s ní – stavba od Franka Gehryho a Vlado Miluniće doslova tančí mezi historickými budovami. Nejlepší pohled na ni je z mostu nebo z protějšího břehu, kde vidíte celou siluetu. Mnozí návštěvníci ale chybují v tom, že jdou přímo ke vchodu a snaží se vyfotit si budovu zespodu – výsledek je zkreslený a nic neřekne o jejím tvaru. Vydejte se na nábřeží a najděte si místo, odkud je vidět celý objekt včetně prohnuté „taneční" části.

Když se řekne pražské Dejvice, většina si představí rušnou třídu nebo studentský život. Jen málokdo ale ví, že kus od metra stojí urbanistický celek, který je považován za jednu z nejhodnotnějších funkcionalistických vilových čtvrtí v Evropě. Řeč je o Babě – souboru rodinných domů z počátku třicátých let minulého století, vzniklém podle jednotného územního plánu. Pro běžného návštěvníka je dnes největším problémem, že si jednotlivé stavby plete a nevidí principy, které z nich dělají architektonickou perlu. Jak se v ní ale vyznat a co si z prohlídky odnést?

Praktická rada zní: dorazte na místo alespoň půl hodiny před začátkem hodinového cyklu zvonkohry. Ideálně si najděte místo na nádvoří, odkud je dobře vidět na věž s hodinami, a počkejte si na celý průběh. Během té doby si v klidu prohlédněte fasádu budovy a všimněte si detailů, které většina turistů přehlíží. Teprve poté se vydejte do interiérů, kde se nachází pokladnice. Až si budete prohlížet jednotlivé exponáty, nechte si čas na přečtení popisků — skrývají příběhy o tom, jak se jednotlivé předměty dostaly do sbírek a jakou měly funkci.

Začněte v okolí usedlosti Bertramka, která je jednou z mála, jež se dochovala dodnes. Její historie sahá do 17. století a vinice, které k ní patřily, se rozkládaly na svazích nad dnešním parkem. Při procházce směrem k usedlosti si všímejte terasovitých úprav svahu, starých kamenných opěrných zdí a schodů – to jsou typické pozůstatky vinohradnického hospodaření. Nezřídka najdete i zbytky původních vinných sklepů, dnes zazděné nebo přestavěné na garáže.

Když se řekne Karlův most, většina lidí si představí davy turistů, pouliční umělce a sochy světců. Ale málokdo se zastaví u otázky, která je mnohem zajímavější: proč tahle stavba přežila staletí povodní, válek i dopravy, zatímco mnohé moderní mosty mají problémy už po padesáti letech? Odpověď není v jednom geniálním nápadu, ale v kombinaci chytrého inženýrství, materiálů a údržby, která se v průběhu věků měnila. Pojďme se podívat na to, co most drží pohromadě a co z toho můžeme použít při běžné péči o staré stavby.

Když se řekne Pražská Loreta, většině se vybaví proslulá zvonkohra a pověstný poklad. Jenže při návštěvě této památky dělá spousta lidí zbytečnou chybu, která jim celý zážitek zkazí. Přijdou, koupí vstupenku, projdou nádvořím, poslechnou si pár tónů a za hodinu jsou venku. Jenže tím si odnesou jen zlomek toho, co Loreta umí nabídnout. Aby vám neunikl skutečný smysl místa, je třeba vědět, na co se zaměřit a jak si návštěvu naplánovat.

Poslední rada se týká map. Než vyrazíte, porovnejte si historické mapy z 18. a 19. století se současnými. Všimnete si, že mnohé ulice vedou přesně po starých cestách, které spojovaly jednotlivé usedlosti. Typická chyba je spoléhat se pouze na digitální mapy v mobilu, které neukazují terénní nerovnosti. Místo toho se vydejte pěšky a sledujte, kde se terén zvedá nebo klesá – to jsou často místa, kde začínaly vinohradnické terasy. Objevování zaniklých vinic je tak trochu detektivní práce, ale odměnou vám bude úplně jiný pohled na zdánlivě obyčejnou čtvrť.