Než spustíš první test, zvol funkci, kterou opravdu řídíš
Typické chyby: rebase už pushnuté větve, kterou někdo stahuje; sloučení vlastní feature větve do hlavní bez review; zapomenuté smazané větve, které matou v přehledu; a dlouhé větve bez jakéhokoli kontaktu s hlavní linií. Držte se těchto pěti zásad a práce na více funkcích přestane být hazard.
Základ dokumentu drž co nejjednodušší. Na začátek patří doctype html, pak html s jazykem, head s kódováním UTF-8 a popisným titulkem, a do body viditelný obsah. Častá chyba je chybějící kódování: česká diakritika se pak rozsype. Druhá častá chyba je několik nadpisů h1 na jedné stránce. Jeden hlavní nadpis stačí, další úrovně řaď podle významu, ne písma.
Druhou častou chybou je test, který pouze opisuje implementaci. Když do testu zkopíruješ stejný výpočet, test projde vždy, i když je kód špatně. Očekávanou hodnotu piš ručně a ověř ji na papíře nebo na jednoduchém příkladu. Také nedělej test závislý na pořadí spouštění nebo na globálním stavu. Každý test si má připravit vlastní data a po sobě uklidit, pokud něco mění.
První unit test vzniká nejlépe tam, kde má kód jasný vstup, jasný výstup a minimum závislostí. Nezačínej u funkce, která sahá do databáze, čte soubory nebo volá síť. Vyber krátkou metodu, která počítá, převádí nebo validuje hodnotu. Cílem není otestovat celý systém, ale naučit se napsat test, kterému rozumíš a který po změně kódu něco zachytí.
Každá webová stránka je složená ze dvou vrstev: HTML určuje strukturu a obsah, CSS určuje vzhled. Pokud tyto dvě vrstvy pleteš dohromady, dřív nebo později narazíš. Začni tím, že v HTML popíšeš význam, ne podobu. Nadpis nad článkem bude h1, ne zvětšený odstavec. Seznam bude ul nebo ol, ne odrážky vytvořené pomlčkami. Prohlížeče i vyhledávače tuto strukturu čtou a usnadní ti pozdější úpravy.
Na závěr: Postman není nástroj, který nahradí přemýšlení o testovacích scénářích. Uklizená kolekce s proměnnými, testovacími skripty a popsaným pořadím kroků vám ale ušetří hodiny při každé změně API. Začněte malou sadou požadavků, které pokrývají hlavní scénáře, a rozšiřujte ji podle toho, co v praxi skutečně selhává.
Nakonec si odhad chraňte průběžně. Když se objeví nový požadavek, neříkejte hned ano ani ne. Vraťte se k rozsahu a řekněte, co se tím mění: buď se posune termín, nebo se něco vypustí. Tím držíte slovo, které jste dali, a zároveň nevytváříte tlak na nereálné sliby. Komunikace o čase je pak hlavně o hranicích a o ochotě pojmenovat nejistotu dřív, než se z ní stane problém.
Filtrování, které nezabije inde
Práce na několika feature větvích současně je běžná situace, ale bez jasných pravidel se z ní rychle stane zmatek. Základem je krátká životnost větví. Každou feature větev držte co nejkratší dobu, ideálně v řádu dnů, ne týdnů. Čím déle větev žije, tím víc se vzdaluje od hlavní linie a tím bolestivější je její sloučení. Pokud feature nejde dokončit rychle, rozdělte ji na menší logické celky, které lze samostatně otestovat a sloučit.
Častou chybou je testovat příliš mnoho najednou. Začátečník často napíše test, který projde celou cestou od validace po uložení, a pak tráví hodiny hledáním, kde se to rozbilo. Unit test má izolovat jednu jednotku. Pokud funkce volá jinou část, nahraď ji jednoduchou náhradou, která vrací předem danou hodnotu. Nemusí to být složité mockování; někdy stačí předat funkci parametrem nebo použít malou testovací implementaci rozhraní.
Větve vždy vycházejte z aktuálního stavu hlavní větve, ne z jiné feature větve. Řetězení větví vypadá pohodlně, dokud první z nich nezměníte nebo nezrušíte. Potom musíte rebasovat celý řetěz a řešit konflikty, které spolu vůbec nesouvisí. Pokud už závislost mezi funkcemi existuje, řešte ji přes krátkodobou integrační větev, kterou po sloučení obou částí okamžitě smažete.
Druhý častý problém je tichý předpoklad. Vy víte, že odhad počítá s jedním kolem revizí, zákazník ne. Napište předpoklady přímo do nabídky nebo do potvrzení zadání. Krátký seznam o třech položkách funguje lépe než dlouhý dokument. Pokud se předpoklad později změní, máte se o co opřít a nemusíte vysvětlovat, že jste „to mysleli jinak".
Na závěr: první test není soutěž o pokrytí. Je to nástroj, který ti řekne, že funkce dělá to, co si myslíš. Napiš jeden test, spusť ho, podívej se, jak selže při úmyslné chybě, a pak ho nech procházet. Teprve potom přidej druhý případ — typicky hraniční hodnotu, prázdný vstup nebo chybový stav. Tím se učíš psát testy, které mají smysl, a ne jen zvyšovat číslo v reportu.