Kopce, nebo terasy? Jak Praha zvládá strmé svahy

Praha není postavena na rovině. Levý břeh Vltavy stoupá od nábřeží prudce vzhůru, pravý břeh se zas vlní do mírnějších, ale zato členitějších poloh. Každý, kdo někdy šel pěšky z Malé Strany na Hradčany nebo z Karlína na Žižkov, ví, že tady nejde o estetiku, ale o fyziku. Architekti a stavitelé se s tím museli vypořádat od středověku až po současnost a jejich řešení se dají číst přímo z uliční sítě.

Prohlídku si naplánujte tak, abyste nevyšli schody dvakrát. Trasa od Pohořelce nahoru, pak dolů Novými zámeckými schody, je logická a ušetří vám síly. Dejte si pozor na přezutí – dlažba je místy velmi kluzká i za sucha, natož po dešti. V zimě jsou některé svahy solené jen minimálně, takže pevná podrážka není zbytečnost. Pokud jdete s malými dětmi, počítejte s tím, že kočárek se na schodech stává spíš přítěží než pomocníkem.

Peníze a placení: vstupné se platí v pokladně, která je hned za vchodem. Nekupujte si ale vstup zbytečně dvakrát – jedna vstupenka platí pro celý areál včetně kaple a pokladnice. Pokud chcete fotit, zjistěte si, zda je povoleno používat blesk nebo stativ. V mnoha církevních prostorách to není dovoleno a bývá to důvod k nepříjemnému upozornění. Respektujte také to, že jde o aktivní poutní místo, ne jen turistickou atrakci.

Závěrem platí, že Košíře nejsou ani čistě vesnické, ani čistě městské. Jsou vrstvou obojího, a to je jejich hlavní hodnota. Kdo to pochopí, přestane hledat jednu „správnou" podobu čtvrti a začne vnímat, jak se měnila. Pro praktickou orientaci stačí držet se tří pravidel: začít v jádru, sledovat terén a porovnávat více zdrojů. Vyhnete se tak zjednodušením, která o Košířích kolují.

U usedlostí platí, že jejich jádro často přežilo v podobě dvora nebo hospodářské budovy. Když stojíte před průčelím, obcházejte objekt dokola. Původní dispozice bývá čitelná ze dvora, ne z ulice. Všímejte se orientace štítů a umístění vjezdu – vinohradnické usedlosti mívaly vjezd po spádnici, aby se daly snadno vyvážet sudy. Pokud narazíte na barokní klenbu v přízemí, jde často o pozůstatek vinného sklepa, i když dnes slouží jako garáž.

První věc, kterou je potřeba udělat, je nechat si zpracovat geologický posudek. V Praze se podloží mění doslova od ulice k ulici. Na jednom místě je břidlice, o pár set metrů dál písek nebo jíl. Bez znalosti toho, co je pod povrchem, se každý výkop stává hazardem. Druhý krok je respektovat vrstevnice. Projektant by měl dům osadit tak, aby jeho delší osa kopírovala svah, ne aby ho křižovala. Tím se sníží tlak na základy a omezí se i nutnost stavět vysoké opěrné zdi, které jsou drahé a na pohled těžkopádné.

Poslední past je časová. Smíchovské vinice nezanikly naráz, ale v několika vlnách během 19. století, kdy je vytlačila průmyslová výroba a bytová výstavba. Kdo hledá jednu velkou zkázu, najde jen mlhu. Kdo naopak sleduje jednotlivé usedlosti a jejich majitele, tomu se pozůstatky samy poskládají do mozaiky. Výsledkem není nalezení vinice, ale pochopení, proč dnešní Smíchov vypadá právě takto.

Praktické doporučení: choďte po svazích ráno nebo v podvečer, kdy nízké slunce zvýrazní terénní hrany. Vezměte si papírovou mapu a tužku, telefon se vám v úzkých uličkách vybije a ztratí signál. Zapisujte si čísla popisná a orientační – pomohou vám dohledat historické majitele v archivech. Nezapomeňte, že mnohé pozemky jsou dnes soukromé. Fotografujte z veřejného prostoru, nelezte přes ploty, i když vidíte zjevný sklep.

Jak číst terén a na co si dát pozor V ulicích si všímejte opěrných zdí z lomového kamene. Ne všechny jsou vinohradnické, ale ty s pravidelným odstupem a mírným sklonem svahu bývají původní. Dále hledejte schodiště, která nevedou k žádnému vchodu, a slepé uličky končící u zdi. To jsou zbytky bývalých přístupových cest mezi vinicemi. Naopak nenechte se zmást novodobými zídkami z režných cihel – ty vznikly až při parcelaci ve 20. století. Další chybou je považovat každý sklep za vinný. Mnohé sloužily jako skladiště nebo prádelny.

Zmizelé vinice na Smíchově nejsou jen romantická kulisa z obrázků. Byly to hospodářské jednotky s konkrétními hranicemi, cestami a stavbami, které se dodnes dají v terénu vysledovat. Kdo je chce najít, musí se nejprve zbavit představy, že stačí dojít na jedno vyhlídkové místo. Vinice se táhly po svazích od dnešní Plzeňské až k vltavskému břehu a většina stop je ukrytá pod pozdější zástavbou.

Prvním krokem je práce s mapami. Vezměte stabilní katastr z první poloviny 19. století a porovnejte ho se současnou katastrální mapou. Sledujte tvary pozemků, které se vymykají pravidelné uliční síti. Typicky jde o dlouhé úzké pruhy, jež kopírují vrstevnice. Právě ty bývaly viničními terasami. Častá chyba je hledat jen názvy „vinice" v názvech ulic. Mnohem častěji přežily místní názvy jako „V zahradách", „Na vinici" nebo jména usedlostí, která se přenesla na celé čtvrti.