Když už děti nechtějí jen běhat, sáhněte po těchto honičkách

Nejužitečnější je mluvit o prohře dřív, než k ní dojde. Před hrou řekněte jednu krátkou větu: „Hrajeme si, abychom se bavili, a někdo vyhraje, někdo ne." Neříkejte to jako kázání, prostě to konstatujte. Dítě tak dostane předem informaci, že prohra není porucha hry, ale její běžná součást. Stejně důležité je, abyste sami prohrávali nahlas a bez dramatu. Když prohrajete vy, řekněte klidně: „Tak jsem prohrál, škoda. Hraju dál." Děti napodobují reakce, ne slova.

Na závěr „vysílačková honička": jeden hráč je vysílač a stojí na vyvýšeném místě, ostatní utíkají před chytačem. Vysílač hlásí směr, kterým se chytač blíží, a může i radit, kam utéct. Tato hra funguje nejlépe na členitém terénu s keři nebo stromy. Děti se naučí poslouchat pokyny a odhadovat riziko. Pokud se nedaří, zkraťte dobu hry na pět minut a střídejte role častěji — nuda přichází hlavně tehdy, když někdo zůstává vysílačem příliš dlouho.
Nakonec pár praktických rad. Všechny hry mějte připravené předem, ať děti nečekají. Vysvětlete pravidla jednou a jasně, pak už jen rozhodujte. Když se dítě vzteká, hru ukončete dřív, než se zvrhne v pláč. A hlavně – nebojte se obměňovat. Z jedné hry na chodbu uděláte snadno jinou jen tím, že změníte směr nebo přidáte pravidlo. Malý prostor není handicap, pokud víte, co v něm funguje.

Druhá je „socha". Děti běhají po chodbě, na tlesknutí ztuhnou v jakékoli pozici. Kdo se pohne, vypadává. Třetí hra „na pavouka": provázkem natáhněte mezi klikami dvou dveří síť. Děti podlézají, přelézají nebo procházejí, aniž se provázku dotknou. Čtvrtá „kuželky" z plastových lahví – postavte je na konci chodby a házejte ponožkovým míčkem. Pátá „tichá pošta": děti sedí v řadě na zemi a šeptem si předávají slovo. Všechny hry mají jedno společné – nutí k pohybu, ale ne k běhu přes celý byt v paneláku.

Když chodba končí dveřmi, neznamená to, že hra končí. Naopak — dveře se dají použít jako branka. Vyznačte na zemi dvě čáry křídou a hráči se snaží dostat sáček mezi ně. Pravidlo zní: sáček se nesmí dotknout dveří ani zdi. Tím se celá aktivita přesune do středu chodby a vyhnete se nárazům. Pokud máte jen jednoho hráče, stačí mučednická varianta: kutálet míč střídavě levou a pravou rukou a počítat, kolikrát se dotkne podlahy, než dojde na konec.

Malý byt a dlouhá chodba nemusí být překážkou. Naopak – chodba bývá nejlepší místo pro hry, které potřebují rovinku, a v pokoji se zase hodí aktivity na zemi. Stačí pár pravidel, aby se nic nerozbilo a děti se nepřestaly bavit.

Čtvrtá hra se jmenuje „kdo zvedne ruku". Všichni stojí v kruhu a jeden uprostřed má zavázané oči. Ukáže směrem, odkud slyšel rekonstrukce koupelny krok za krokem, a určené dítě musí zvednout ruku a zůstat stát. Ostatní se mezitím snaží přiblížit se co nejblíž, aniž by je prozradil zvuk. Tady platí jediné pravidlo: podlaha musí být měkká nebo děti musí být v ponožkách. Na tvrdém povrchu se hra mění v bolestivé našlapování a děti rychle ztratí zájem.

Začněte „stínovou honičkou". Dvojice se chytí za ruce, jeden honí, druhý utíká. Když se dvojice rozpojí, oba se musí zastavit na místě a počítat do tří, než se znovu spojí. Vzniká tak přirozený odpočinek a dětem se nestává, že by se z hry vyřadily po prvním dotyku. Chyba, kterou dělám nejčastěji: nechám dvojice běhat příliš dlouho. Po dvou minutách vyměňte role, jinak se ti pomalejší přestanou snažit.

Třetí krok je sepsání pravidel. Nenechávejte je jen v hlavě, i když si myslíte, že si je pamatujete. Napište je na jeden list papíru a hned je zkuste s dětmi sehrát. Uvidíte, co chybí. Typická chyba je, že pravidla počítají s tím, že každý zná význam karet nebo políček. Napište proto přímo do pravidel, co která karta znamená a co se stane, když někdo tah přeskočí. Pokud se u hry objeví dohadování, doplňte pravidlo hned, ne až po hře. Děti si tak uvědomí, že pravidla nejsou neměnná, ale slouží hře.

Hry, kde rozhoduje hlava, ne nohy „Slepá honička" má jednoduché pravidlo: chytač má zavázané oči a ostatní se pohybují jen pomalu, nesmí běhat. Kdo promluví nebo zakopne, prozradí se. Chce to ale pevné vedení — jeden dospělý dohlíží, aby se děti nesrazily. Vyzkoušejte to na trávě, ne na betonu. Další možností je „honitba na barvy": chytač vyvolá barvu a kdo se jí dotkne, je v bezpečí. Děti si začnou všímat, co mají na sobě i kolem sebe, a běhají méně chaoticky.

V malém bytě se hodí i hry na zemi v obývacím pokoji. „Pexeso" z papírků s obrázky, „kimovka" s pěti předměty na tácu nebo „stavění věže" z kostek na omezený počet. U těchto her děti sedí, takže nehrozí, že shodí polici. Chybou bývá nechat děti hrát příliš dlouho bez přestávky. Po 20 minutách je dobré zařadit pití a protažení. Také se nevyplácí hrát hry s malými částmi, pokud je v bytě batole – spolkne je.

If you loved this article and you would like to receive much more information about http://Bookmarkingcentrals.com i implore you to visit the web page.