Když má monorepo více balíčků, verzování se řídí jedním pravidlem

Z Mazovia


Nakonec konfigurace. Nastavení projektu patří do pytest.ini nebo pyproject.toml, ne do příkazové řádky při každém spuštění. Definujte testpaths, přidejte značky pro pomalé nebo integrační testy a používejte -m k jejich výběru. In case you loved this information and you would like to receive more details with regards to Metazoowiki.com generously visit our own web site. Bez toho se vám brzy stane, že běžný běh trvá minuty a vývojáři ho přestanou pouštět. Testy, které se nespouštějí, nechrání nic.

Definice hotového je druhá věc, kterou týmy podceňují. Napište ji na viditelné místo a pište konkrétně: kód prošel revizí, testy běží, nasazení zvládne i člověk mimo tým. Bez toho se na konci sprintu objeví „skoro hotovo" a tým se začne hádat o výkladu. Do sprintu nepatří příprava, která nemá jasný výsledek. Pokud úkol nejde dokončit do konce sprintu, rozdělte ho na menší části, které dokončit jdou.

Kdy použít mocky a kdy se jim vyhnout Mockování v V není tak přímočaré jako v jazycích s bohatou knihovnou mocking frameworků. Často je lepší navrhnout kód tak, aby se dal testovat bez mocků – například pomocí rozhraní (interface) a injektáže závislostí. Pokud už mocky potřebujete, definujte si vlastní implementace rozhraní ručně. Vyhněte se generovaným mockům, které se špatně udržují. Typickou chybou je mockovat příliš mnoho – testy pak netestují skutečné chování, ale jen to, že se zavolala správná metoda.

Idempotence se netýká jen POST. U PUT je přirozená, ale i tam může selhat, pokud operace vytváří nové ID nebo mění časová razítka. U DELETE opakování narazí na už smazaný záznam, a proto je rozumné vracet stejnou úspěšnou odpověď místo chyby 404, pokud klient opakuje tentýž požadavek. Testujte to konkrétně: pošlete stejný požadavek dvakrát, pak dvakrát souběžně, pak s pozměněným tělem a ověřte, že se data nezmění a odpovědi odpovídají kontraktu.

Na co si dát pozor při samotných assertacích: nestačí ověřit, že se funkce nespadla. Assertujte návratovou hodnotu, výjimku i vedlejší efekt. Pro byt v panelákuýjimky používejte pytest.raises s konkrétním typem, ne obecným Exception. Častá chyba je test, který projde i po odstranění testované logiky, protože nekontroluje nic smysluplného. Ověřte si to jednoduše — dočasně rozbijte implementaci a podívejte se, zda test opravdu selže.

Druhá past je ukládání jen klíče bez vazby na obsah požadavku. Pokud klient pošle stejný klíč s jiným tělem, nesmíte mu vrátit původní odpověď, jako by šlo o totéž. Uložte hash těla a při neshodě vraťte chybu 422 nebo 409. Zabraňuje to tichému přepsání dat a zmatení na straně klienta.

Základ je pojmenování a umístění. Testy patří do samostatného adresáře tests/ a soubory mají začínat na test_. Uvnitř souboru pište malé funkce, každá ověřuje jednu konkrétní věc. Vyhněte se testům, které po sobě nechávají stav — globální proměnné, upravené soubory, otevřené spojení. Pytest sice pořadí testů standardně určuje podle názvů, ale nespoléhejte na to; test, který projde jen v určitém pořadí, je časovaná bomba.

Při nastavování dávejte pozor na závislosti mezi balíčky. Pokud balíček A závisí na balíčku B a B se změní, musí se aktualizovat i verze A, i když se v něm nic nezměnilo. To je častý zdroj chyb: vývojář upraví B, zapomene na A a při instalaci se použije stará verze. Řešením je, aby nástroj uměl propagovat změny závislostí. Také se vyhněte pevnému zadávání verzí v manifestech – používejte rozsahy, které odpovídají sémantickému verzování, ale ne příliš široké, aby se nezavlekly nechtěné změny.

Čtvrtá past je návratová hodnota. Odpověď uložená při prvním požadavku musí být replikovatelná. Nevracejte v ní dynamická data, jako je aktuální čas nebo stav, který se mezitím změnil. Klient dostane přesně to, co dostal poprvé, a proto se musí ukládat i stavový kód a hlavičky, které nesou byt v panelákuýsledek.

Monorepo s více balíčky přináší výhodu sdíleného kódu, ale také problém: jak verzovat jednotlivé balíčky, když se mění nezávisle? Bez jasného systému začnou vznikat konflikty, zbytečné releasy a zmatené závislosti. Základem je rozhodnout, zda použijete jedno společné verzi pro celé repo, nebo nezávislé verzování každého balíčku. První přístup je jednodušší na údržbu, druhý lépe odpovídá realitě, kdy se mění jen některé balíčky. Pro většinu týmů je vhodnější nezávislé verzování s nástrojem, který změny detekuje automaticky.

Poslední věc, kterou lidé podceňují: verze konfigurace musí být dohledatelná stejně jako verze kódu. Když se něco rozbije, potřebujete vědět, jaká konfigurace běžela s jakým commitem. Bez toho se ladění zvrhne v hádání. Oddělené verzování není byrokracie, je to podmínka, aby se nasazení dalo opakovat a vrátit zpět.