Když hra děti přestane bavit během pár minut, zkuste tohle

Hry, které rozjedou kruh během chví

U všech her platí několik pravidel, která se vyplatí dodržet. Dráha musí být volná, bez ostrých rohů a kluzkých míst. Před startem si projděte trasu a odstraňte kameny nebo mokré listí. Děti rozdělte do vyrovnaných týmů podle věku a dovedností, jinak se slabší členové stávají terčem posměchu. Vysvětlete pravidla předem, ne během hry — přerušování kvůli dohadování zdržuje a kazí tempo.

Deset her, které se vejdou na malý prostor 1. Klasická štafeta s obíháním mety. 2. Štafeta pozadu — běží se zpět, ale stále čelem k metě. 3. Štafeta s míčem: hráč dribluje k metě a zpět. 4. Štafeta se skákáním po jedné noze. 5. Štafeta, kde se předává šátek nebo kus látky místo plácnutí. 6. Štafeta ve dvojicích, kdy se partneři drží za ruce a běží společně. 7. Štafeta s přenášením předmětu na hlavě — kdo ho upustí, vrací se na start. 8. Štafeta s přeskakováním nízké překážky, třeba knihy. 9. Štafeta, při níž se na každé obrátce musí udělat dřep. 10. Tichá štafeta — předává se jen pohledem a úsměvem, takže nikdo nesmí mluvit.

Začněte hrou „Kde je…?". Zakryjte si dlaněmi obličej, řekněte „Kde je máma?" a po dvou vteřinách ruce odkryjte se slovy „Tady jsem!". Dvouleté děti milují překvapení a brzy začnou samy schovávat třeba plyšáka nebo si zakrývat oči. Důležité je nechat jim čas na reakci – neodkrývejte hned, ale počkejte, až se ozve smích nebo pohyb. Typická chyba je příliš rychlé tempo; dítě pak nestíhá a přestane se soustředit.

Vyhněte se dvěma častým omylům. První: rodič mluví příliš dlouho. Dítě poslouchá třicet sekund, pak se dívá jinam. Druhý: rodič bere úkol jako soutěž a chce mít hotovo co nejdřív. Hra má být pomalá. Zastavte se u pařezu, u vývratu, u stromu s dutinou. Právě tam vznikají otázky, které si dítě zapamatuje. Když se dítě zeptá „a co je tohle?", teprve tehdy má smysl odpovídat.

Hra „Na medvěda" spočívá v tom, že se plazíte po zemi a občas zastavíte a zavrčíte. Dítě vás napodobuje, což rozvíjí koordinaci i slovní zásobu. Pozor na tvrdé podlahy – podložte kolena dekou nebo hrajte na koberci. Další častou chybou je příliš mnoho instrukcí najednou. Místo „Teď se plaz, pak zavrč a pak se postav" řekněte jen „Plaz se jako medvěd" a přidejte zvuk. Dvouleté dítě udrží v paměti jeden pokyn.
První možností je podávání nohama. Postavte se proti sobě na vzdálenost dvou kroků a posílejte sáček po zemi. Pravidlo zní: sáček se musí dotknout podlahy mezi úložné prostory v malém bytěámi, ne stěny. Kdo ho pošle výš, ztrácí bod. Tím se přirozeně snižuje síla úderu a hra zůstává v chodbě. Druhou variantou je házení na cíl. Na jednu stěnu položte ve výšce kolenou papírový terč a házejte z místa. Když míč mine, nesmí se odrazit do strany — proto ho házejte spodem, ne vrchem.

Děti často odcházejí od hry dřív, než se pořádně rozjedou. Není to nevděčnost ani rozmazlenost. Ve věku kolem čtyř až osmi let je pozornost krátká a mozek potřebuje rychlou zpětnou vazbu. Pokud hra nabízí první zajímavý moment až po deseti minutách, většina dětí to vzdá předtím, než se k němu dostane. První rekonstrukce koupelny krok za krokem tedy není nutit je vydržet, ale zkrátit cestu k zábavě.

Typická chyba je příliš mnoho hráčů na příliš krátké dráze. Když se na deseti metrech tlačí dvacet dětí, vzniká chaos a štafeta se mění v chumel. Řešením je rozdělit hráče do menších skupin a nechat je běhat po dvou nebo po třech. Další častá chyba: zapomenutí jasného cíle. Děti potřebují vědět, kde přesně je meta i cíl. Vyznačte je výraznou barvou, ideálně jinou pro každý tým.

Nakonec je tu „Tichá a hlasitá": šeptejte své jméno a pak řekněte něco nahlas. Dítě postupně pochopí rozdíl a začne samo měnit hlasitost. Tato hra se hodí i jako uklidňující rituál před spaním. Pamatujte, že u dvouletých dětí stačí pět až deset minut na jednu hru. Když vydrží déle, je to bonus, ne cíl. Nejdůležitější je být s dítětem v kontaktu a reagovat na to, co ho právě baví.

Dvouleté dítě nepotřebuje drahé hračky ani složité pomůcky. Většinu času ho nejvíc baví to, co děláte vy – vaše ruce, hlas a reakce. Hry bez rekvizit proto fungují lépe než plastové hračky, které po pár minutách skončí v koutě. Stačí se naladit na jeho tempo a mít po ruce vlastní dlaně, obličej a trochu trpělivosti.

Prstové hry jako „Vařila myšička kašičku" nebo „Tenhle prstýnek" nevyžadují nic než vaše prsty. Dítě sedí na klíně nebo proti vám, vy předvádíte a ono se zapojuje, jak umí. Zpočátku jen pozoruje, po několika dnech začne napodobovat pohyby. Netlačte na výkon – pokud ho hra nebaví, zkuste jinou. Mezi dvouletými dětmi jsou velké rozdíly a nutit je do činnosti, více detailů která je nebaví, vede k pláči a odporu.

If you beloved this article and you simply would like to acquire more info about http://Bookmarkingcentrals.com/user/lamardove369/History/ kindly visit the web page.