Když houba zabíjí: proč jedny stačí podusit a druhé vařit dlouho
Muchomůrka zelená (Amanita phalloides) patří k nejnebezpečnějším houbám v českých lesích a záměna s jedlou houbou bývá bohužel častá. Klíčové je vědět, co všechno je potřeba na houbě pozorovat, a nezkoušet ji identifikovat pouze podle jednoho znaku. Spolehlivé určení stojí vždy na souhře několika znaků dohromady: barva klobouku, rysy třeně, přítomnost nebo nepřítomnost prstenu a tvar pochvy u báze. Pokud si nejste jistí byť jen u jednoho z nich, houbu neberte.
Typické chyby: příliš mnoho hub na jednu dávku (polévka je pak hutná a těžká), dochucování octem hned na začátku (přebije houbovou chuť), nebo naopak přesolení, protože houby sůl nasáknou a slaněji, než se zdá. Chuť doladěj až na konci — solí, pepřem, případně špetkou majoránky nebo kmínu. Krémovou verzi dělej jen z části polévky: rozmixuj ji, vrať do hrnce a krátce povař. Smetanu přidávej mimo var, aby se nesrazila.
Na závěr jedna věc, která se často zapomíná: mapa a orientace. Než vyrazíte, řekněte někomu, kam jdete a kdy se vrátíte. Mobil nabijte před odchodem, ale nepočítejte s tím, že v lese bude signál. Pokud se ztratíte, nechoďte naslepo a nezkoušejte zkratky přes hustník. Vraťte se po svých stopách k poslednímu známému místu. Houbaření má být radost, ne hazard. Když budete dodržovat tato pravidla, odnesete si nejen úlovek, ale i čisté svědomí.
Co se týče odpadu, pravidlo je jednoduché: co si přinesete, to si odnesete. Kapesníky, obaly od svačiny nebo slupky od ovoce do lesa nepatří, i když se to na první pohled zdá jako přírodní materiál. Zbytky jídla lákají zvířata a mění jejich chování. Také se vyhněte trhání rostlin a keřů, které s houbařením nemají nic společného. Pokud jdete s košíkem, noste ho na rameni nebo v ruce, ne na zádech, abyste měli přehled o tom, co se děje kolem vás.
Další častou chybou je vaření v příliš malém množství tekutiny. Houby se pak připalují, ale uvnitř zůstávají syrové. Pokud je dusíte, měly by být ponořené nebo alespoň z poloviny v tekutině, která se neodpaří dřív, než se prohřejí. U sušených hub, například pravých hřibů, je nutné je nejprve namočit a poté vařit v téže vodě, aby se látky rozpustné ve vodě neztratily. Vodu z namáčení ale slijte, pokud si nejste jisti kvalitou sušených hub.
Proč se muchomůrka zelená plete s jedlými houbami Nejčastější chybou je určování podle barvy klobouku. Muchomůrka zelená se zaměňuje s žampiony, s holubinkami zelenými a se zelenými druhy ryzců. Žampiony mají narůžovělé až tmavohnědé lupeny, pevný prsten a žádnou pochvu. Holubinky mají naopak křehký, snadno lámavý třeň bez prstenu i bez pochvy a jejich lupeny jsou často barevné. Ryzce roní na poraněném místě mléko, což muchomůrka zelená nikdy nedělá. Dalším typickým omylem je domněnka, že jedovatou houbu pozná podle zápachu nebo podle toho, že ji okusí zvíře nebo hmyz – obojí je nespolehlivé a nebezpečné.
Hřib žlučník (Tylopilus felleus) patří mezi houby, které začátečník snadno zamění s hřibem smrkovým nebo borovým. Rozdíl je přitom zásadní: žlučník sice není jedovatý v pravém slova smyslu, ale pro svou extrémní hořkost znehodnotí celé jídlo. Stačí jeden kousek v košíku a smaženice je nepoživatelná. Proto má smysl naučit se ho poznat dřív, než ho doma očistíte a dáte na pánev.
Klobouk muchomůrky zelené má olivově zelený, žlutozelený až šedozelený odstín, často s jemnými tmavšími radiálními vlákny. Bývá hladký, za vlhka mírně lepkavý, tvarově zprvu polokulovitý, později plošší. Lupeny na spodní straně jsou vždy bílé a husté, nikdy nežloutnou. Třen je bílý až nazelenalý, na povrchu jemně šupinkatý či žíhaný, a směrem k bázi se mírně rozšiřuje. Prsten je výrazný, bílý, blanitý a převislý, i když u starších plodnic může být otlačený nebo částečně setřený. Pochva na bázi třeně je blanitá, poměrně rozsáhlá a obaluje hlízu – při vykopnutí houby ji nikdy neodřezávejte, jinak o klíčový znak přijdete.
Poslední praktická věc: teplota. Vnitřek houby by měl dosáhnout alespoň 70 °C a zůstat tam několik minut. Nejde o to, že byste měli v kuchyni měřit teploměrem, ale o to, aby se houby nekrájely příliš tlusté a aby se v hrnci nehromadily do vysoké vrstvy. Když je vršíte na sebe, teplo se k prostředním kouskům nedostane. Rozložte je do jedné vrstvy, podlijte a duste. Teprve potom je použijte do dalšího jídla.
Proč nestačí jen „houby osmahnout" Běžná chyba je přesvědčení, že když houba pustí vodu a rekonstrukce koupelny krok za krokemčne se „lesknout", je hotová. Jenže voda se odpaří z povrchu a vnitřek plodnice může mít stále nižší teplotu, než je potřeba. U tuhých a masitých druhů, jako jsou hřiby nebo klouzek, se vyplatí houby nakrájet na tenčí plátky a dusit je alespoň deset až patnáct minut úložné prostory v malém bytě uzavřeném hrnci. Teprve potom je možné je dopéct nebo zamíchat do omáčky.