Jedovaté houby, které lidé pletou s jedlými: kde dělají chybu

U vzrostlejších stromů, které už rostou, je situace složitější. Mykorhiza se nedá jen tak „přidat" ke starému kořenu. Pomůže však vytvoření podmínek: omezte hlubokou orbu, nenechávejte půdu holou a vsaďte podrost tvořený bylinami s endomykorhizou. Vápnění nebo přehnojení dusíkem bývá častou chybou – zvýší obsah živin v půdě natolik, že strom přestane houbu potřebovat a symbióza se rozpadne. Stejně škodí zhutnění půdy těžkou technikou.

Zásadní rozdíl najdete na rourkách. Hřib žlučník má rourky v mládí bílé, později růžové až narůžovělé, což je jeden z nejspolehlivějších znaků. Pravé hřiby mají rourky žluté až olivové. Třeň je silný, břichatý, s výraznou tmavou síťkou, která může být zpočátku světlá, ale brzy tmavne. Dužnina je bílá, na řezu se nemění, ale chuť je silně hořká. Právě hořkost je hlavní obranný mechanismus – stačí malý kousek a celé jídlo zhořkne.

Nejčastější pastí je muchomůrka zelená. Mladá plodnice má zelenavý až olivový klobouk, bílé lupeny a bílý prsten. Začátečník ji zamění za žampion nebo za holubinku. Rozdíl poznáte podle pochvy – blanitého obalu u báze třeně, který je často ukrytý v zemi. Proto se houba nikdy nevytrhává, ale vykroutí a celá se vyndá i s bází. Když u řezu vidíte bílou pochvu a lupeny zůstávají bílé i ve stáří, houbu nechte být.

Většina otrav houbami nevzniká z nepozornosti při sběru, ale z chybného přesvědčení, že si dotyčný houbu pamatuje. Právě proto se vyplatí znát nejen jedlé druhy, ale především jedovaté, které se jim podobají. Rozdíl mezi nimi často není dramatický na první pohled, ale v detailech, které se naučíte jen cíleně.

Nejspolehlivější způsob je podušení na vlastním výpeku. Na pánvi rozehřejte trochu tuku nebo jen dno pokapejte olejem, vsypte nakrájené houby a duste je pod pokličkou, dokud nepustí vodu. Pak pokličku sundejte a nechte vodu odpařit. Houby by měly být měkké, ale ne rozvařené. Trvá to obvykle deset až patnáct minut podle druhu. Solte až nábytek na míru konci, sůl během vaření vytahuje vodu a houby ztvrdnou.

Hřib žlučník najdete ve smíšených i jehličnatých lesích, často na okrajích cest, v mechu nebo pod smrky, borovicemi a jedlemi. Roste od června do října, někdy i déle, pokud je vlhké a teplé počasí. Často se objevuje ve stejných lokalitách jako pravý hřib hnědý, což je důvod, proč si ho lidé pletou. Není vzácný, naopak patří k nejhojnějším hřibovitým houbám u nás. Mnozí houbaři ho proto sbírají omylem, protože roste na stejných místech a na první pohled vypadá podobně.

Když klobouk vypadá jako hřib, ale noha prozradí jiný rod Hřibovité houby lákají barvou a tvarem. Jenže některé druhy, které mají hnědý klobouk a světlé rourky, jsou nejedlé nebo mírně jedovaté. Typickým příkladem je hřib žlučový. Na řezu růžoví a má hořkou chuť, která zůstane i po tepelné úpravě. Pozná se podle tmavší síťky na třeni a podle toho, že rourky ve stáří růžovějí. Dalším matoucím druhem je hřib satan, který má červené rourky a na řezu modrá. Nikdy ho neberte, i když vypadá jako hřib smrkový.
Sbírání hub je v českých zemích skoro národní sport, jenže každý podzim přibývají otravy. Většina z nich nevzniká u zkušených houbařů, ale u lidí, kteří si teprve zvykají a spolehnou se na jednu dva znaky. Právě proto je důležité vědět, jak vypadají houby, které na první pohled vypadají jedle, a přitom jedlé nejsou.

Praktické pravidlo zní: nikdy nemíchejte neznámé houby do košíku s jistými. Stačí jedna plodnice a zbytek úlovku je znehodnocený. Doma houby zpracujte co nejdříve, nejlépe v den sběru. Nejedlé houby se neprojevují okamžitě – otrava muchomůrkou zelenou přichází až za několik hodin a bývá vážná. Při jakýchkoli potížích po jídle volejte pomoc, nečekejte, až přejdou.

Další častou chybou je sběr podle barvy. Červená barva neznamená jed, ale ani jedlost. Některé ryzce jsou jedlé, jiné hořké. Podobně bílá barva neznamená bezpečí – muchomůrka zelená je bílá až zelenavá. Začátečník by měl sbírat jen druhy, které bezpečně pozná podle všech znaků, a nejisté houby nechat v lese. Pokud si nejste jistí, houbu nefoťte a neposílejte na určení, ale rovnou ji nechte být.

Houbaři často chybují v tom, že si pletou jedlou holubinku s nejedlou muchomůrkou. Holubinka má křehké, bílé až krémové lupeny a žádný prsten. Muchomůrka má naopak lupeny bílé, ale vždy s prstenem a pochvou. Pokud houba nemá prsten, ještě to neznamená, že je jedlá – některé muchomůrky o prsten přicházejí. Rozhodující je vždy celek: klobouk, lupeny, třeň, prsten, pochva a místo růstu.

If you have any queries pertaining to in which and how to use Freakapedia.com, you can speak to us at the internet site.