Jak poznat olej vhodný na smažení a kdy ho vyměnit

Když si osvojíte tyto návyky, poznáte rozdíl hned v první zimě. Suché dřevo poznáte podle váhy (je lehčí), podle zvuku (při poklepání zvoní) a podle prasklin na čelech polen. Správně uskladněné dřevo vám vydrží bez problémů dva roky, a pokud ho budete chránit před vlhkostí, klidně déle. Až budete příště objednávat nebo svážet dřevo, domluvte si termín načasovaný tak, aby mělo dost času proležet – ušetříte si nejen práci s čištěním kamen, ale i starosti s vlhkým topivem, které zbytečně ubírá na výhřevnosti.

Než začnete topit, rozhoduje, jak dřevo uskladníte. Čerstvě nařezané dřevo má často přes 50 % vlhkosti, a pokud ho naskládáte na hromadu bez rozmyslu, v zimě jen zasyčí, vyrobí minimum tepla a navíc zanese komín dehtem. Správné skladování přitom není žádná věda – stačí dodržet pár zásad, které zkrátí dobu sušení až o polovinu a prodlouží životnost vaší kotelny či kamen.

Výběr oleje na smažení ovlivňuje nejen chuť pokrmu, ale i jeho zdravotní dopad. Každý olej má jiný bod zakouření, tedy teplotu, při které se začne přepalovat a uvolňovat škodlivé látky. Pro smažení proto nikdy nepoužívejte oleje lisované za studena, jako je extra panenský olivový nebo lněný. Ty se hodí spíše do salátů, protože při vysoké teplotě rychle oxidují a zhořknou.

Různé druhy dřeva vysychají odlišně, proto je neskladujte pomíchané. Dub, habr nebo jasan potřebují delší dobu na sušení a jsou vhodné pro pomalé přikládání. Smrk, borovice či modřín schnou rychleji a hodí se na podpal nebo do kamen, kde hoří svižně. Pokud budete dřevo skladovat odděleně podle tvrdosti, snadno sáhnete po tom správném, které je už suché. Nezapomínejte také na to, že dřevo na podpal musí být opravdu suché – nešetřete proto na štěpinkách a nechte je ležet na slunci alespoň dva týdny.

Při návrhu systému myslete na cirkulaci teplonosné kapaliny. Používejte nemrznoucí směs určenou přímo pro geotermální systémy, nikoliv běžnou automobilovou. Ta obsahuje inhibitory, které mohou poškodit výměník. Důležité je také osadit vrt obtokem, abyste mohli v případě poruchy čerpadla snadno odpojit okruh. Lidé často zapomínají na filtry – jemné písky a usazeniny z vrtu rychle zanesou čerpadlo. Proto instalujte kalový filtr před čerpadlo a jednou za sezónu ho vyčistěte.

Na závěr vždy počkejte na místě, kde je odměna. Nemusí jít o hračku – stačí, když si děti samy vyrobí diplom nebo si vyberou drobnost z krabice, kterou jste připravili. Důležité je, aby hra skončila úspěchem a děti měly radost z vyřešení všech šifer. Po hře si s nimi povídejte, co se jim líbilo a co by příště změnily. Tak získáte inspiraci pro další kolo a děti se budou těšit na pokračování.

Základní pravidlo zní: dřevo potřebuje vzduch. Nikdy ho neukládejte přímo na zem, do těsné kůlny bez průvanu nebo do plastových pytlů. Ideální je dřevník s otevřenými bočnicemi, případně místo pod přístřeškem, kde může foukat vítr. Pokud skládáte venku, oddělte dřevo od země pomocí palet, trámků nebo klacků – tak zabráníte nasávání vlhkosti z půdy a hnití spodních řad. Štěpiny mezi sebou nechte volně, ale stabilně: příliš natěsno zablokuje proudění vzduchu, příliš řídká hromada se zase snadno rozsype.

Ideální je dřevo nařezat a naštípat na jaře, aby mělo celé léto na proschnutí. U tvrdého dřeva, jako je buk nebo dub, počítejte s minimálně rokem skladování; měkké dřevo (smrk, borovice) může být suché už po šesti měsících. Důležité je štípat dřevo na menší kusy – čím více odkryté plochy, tím rychleji voda uniká. Při skladování venku chraňte vršek hromady před deštěm, ale neuzavírejte celý bok. Stačí stará plechová deska, kus linolea nebo pořádná vrstva kůry. Pozor na to, že zakrytí celé hromady igelitem způsobí kondenzaci a dřevo začne plesnivět.

Pokud smažíte ve větší hloubce, například fritujete, vyžadujete olej s bodem zakouření nad 200 °C. Vhodný je slunečnicový s vysokým obsahem olejové kyseliny, arašídový nebo palmový. Palmoový olej je stabilní, ale kvůli jeho dopadu na životní prostředí se mu mnozí raději vyhýbají. Pro domácí fritování je dobrou volbou i kvalitní řepkový olej, který zvládne teplotu až 200 °C, aniž by se přepaloval.

Izolaci ukládejte tak, aby se nikde netvořily studené mosty. To znamená, že jednotlivé pásy nebo desky musí na sebe přesně navazovat a neměly by zůstat žádné mezery. Stejně důležité je i provedení parozábrany – ta se umisťuje na vnitřní stranu izolace, tedy směrem do místnosti. Každý její spoj musí být dokonale přelepený, jinak vlhkost z interiéru pronikne do izolace a začne se srážet. Většina lidí parozábranu podcení, a pak se diví, proč jim plesniví stěny. Prolepte nejen spoje, ale i místa, kudy procházejí kabely. Řiďte se pravidlem: čím víc pásky, tím menší riziko.