Hůl do kopce, nebo z kopce: co rozhoduje o úchopu

Druhá častá chyba je podcenění únikové cesty. Podkroví bývá přístupné jedním strmým schodištěm a okno je vysoko. V případě požáru je to slepá ulička. Umístěte do pokoje funkční detektor kouře, mějte po ruce lano nebo žebřík pro nouzový únik a naučte dítě, kudy se dostane ven. Nábytek nestavte tak, aby blokoval cestu ke dveřím.

Mixujte krátce a pulsně, dokud nezískáte hladkou konzistenci. U menších dětí je vhodnější opravdu jemná textura, u starších můžete nechat drobné kousky. Pokud je směs příliš hustá, přidejte po lžících vodu, mateřské mléko nebo neslazený jogurt. Nikdy nedolévejte velké množství tekutiny najednou, jinak skončíte s řídkou šťávou místo přesnídávky. Hotovou směs ochutnejte a případně doslaďte rozmixovaným datlem nebo lžičkou medu – med ale patří až dětem od jednoho roku.

Po smažení nechte kousky okapat na mřížce, ne na papírové utěrce. Papír zachytí tuk jen zespodu, ale pára se hromadí pod kůrkou a ta měkne. Mřížka umožní proudění vzduchu ze všech stran a kůrka zůstane křupavá i po několika minutách. Pokud smažíte na pánvi, nepřikrývejte ji – zvedající se pára by kůrku zničila.

Základem je popruh, ne sevřená dlaň. Ruku protáhněte popruhem zespodu, takže pásek leží mezi palcem a hřbetem ruky. Pak teprve uchopte rukojeť, ale jen lehce — při správném nastavení nese váhu právě popruh a dlaň je uvolněná. Pokud popruh obtočíte kolem zápěstí jako náramek, při každém odrazu si ho utáhnete a po pár kilometrech budete mít otlačené zápěstí. Další častá chyba: držení hole celou silou, jako by šlo o hokejku. Ruka má být otevřená a připravená hůl pustit, kdybyste zakopli.

Sklon svahu ale není jediné kritérium. Délku hole přizpůsobte i terénu a únavě. V hlubokém sněhu nebo v mokřině se hrot propadá, takže potřebujete delší hůl, abyste se dostali až na pevné dno. Naopak v kamenité sutí držte hůl kratší a našlapujte opatrně — dlouhá hůl se vám bude zachytávat o kameny a rozhodí rovnováhu. Košík na hrotu není zbytečnost: v blátě a písku zabrání tomu, aby se hůl bořila po rukojeť.

Nakonec hlídejte hroty. Tupý hrot klouže po skále i po mokré hlíně a nutí vás do většího úsilí. Před výstupem zkontrolujte, zda hrot sedí pevně v trubce a zda se aretace neprotáčí. Správné držení holí se pozná podle toho, že vás po dni v horách nebolí ramena ani zápěstí — jen nohy, a to je přesně ten druh únavy, který k turistice patří.

Na stříbrné prsteny platí trochu jiná pravidla. Časem na nich vzniká oxidace, která povrch zbarví do tmava. Běžné mýdlo ji odstraní jen částečně. Pomůže jemná pasta z jedlé sody a vody, ale nanášejte ji jen prstem nebo měkkým hadříkem a poté povrch důkladně opláchněte a osušte. Stříbro také nesnáší vlhké prostředí, takže ho neukládejte do koupelny. Do krabičky přidejte pytlík se silikagelem, který vlhkost pohlcuje.

Do kopce zkraťte, z kopce prodlužte Při výstupu hole zkracujte. Čím strmější kopec, tím kratší délka — loket zůstává ohnutý přibližně do pravého úhlu a hůl se opírá o zem blíž k tělu, zhruba pod úrovní ramene. Nezapichujte ji daleko před sebe, jinak se nadhazujete a přetěžujete tricepsy. Na prudkém svahu vykročte, opřete se o hůl a teprve pak přeneste váhu na nohu. Rytmus je: hůl, noha, hůl, noha. Zkopce je to obráceně. Hole prodlužte, aby při došlapu zůstaly pod těžištěm a pomohly brzdit pád. Hrot postavte před sebe, ale ne příliš daleko; hůl má fungovat jako druhá noha, která tlumí náraz. Pokud ji máte krátkou, budete se předklánět a kolena dostanou víc, než je nutné.

Základní pravidlo zní: dívejte se, když je obloha pokrytá tenkou vrstvou cirru a Slunce je nízko nad obzorem. Ráno a večer bývá kontrast nejlepší. Nejdřív si zakryjte Slunce rukou nebo sloupem, ať vás neoslní. Pak pomalu prohlédněte oblohu ve vzdálenosti asi 22° od Slunce – to je zhruba rozpětí dvou natažených dlaní na délku paže. Právě tam hledejte prstenec, oblouky a světlé skvrny. Měsíční halo je slabší, ale viditelné i pouhým okem, pokud je Měsíc v úplňku nebo kolem něj.

Typická chyba začátečníků je stejná délka obou holí po celý den. Přitom stačí povolit aretaci a během výstupu je zkrátit o několik centimetrů, na hřebeni prodloužit a při klesání zase povytáhnout. A pozor na opačné držení: pravá noha jde s levou holí, levá noha s pravou. Kdo drží hůl na stejné straně jako nohu, ten se při chůzi kroutí do strany a ztrácí plynulost.

Turistické hole nejsou dekorace. Když je držíte špatně, jen zbytečně přenášíte váhu do ramen a zápěstí, místo abyste šetřili nohy. Rozdíl mezi stoupáním a klesáním je přitom zásadní — jinak se drží rukojeť, jinak se pracuje s popruhem a jinak se hole staví před nebo vedle těla.