Hádanka, nebo úkol? Obtížnost určuje věk i zkušenost
Volba hádanky pro dítě nezačíná u hádanky samotné, ale u otázky, co už dítě umí. Dvouleté dítě zvládne jednoduché přiřazování zvuku ke zvířeti, pětileté zvládne rýmovačku s nápovědou, sedmileté už udrží v paměti několik indicií a spojí je dohromady. Když tuto posloupnost přeskočíte, hádanka přestane být zábavou a stane se zkouškou, u které dítě selže a zapamatuje si hlavně pocit neúspěchu. Proto je užitečné mít po ruce tři úrovně obtížnosti a střídat je podle situace, ne podle toho, co je zrovna po ruce.
Do každé hry dejte alespoň jednu kategorii, kterou nezíská jen vítěz. Může to být fair play, pomoc soupeři, dodržení času, nápad při řešení. Nestačí to vyhlásit. Musí to být vidět. Vedoucí na konci hry řekne: „Tenhle tým dostal bod za to, že se vrátil pro ztracenou vlajku." Děti si toho všimnou víc než tabulky. A co je důležité: tyto body se přičítají ke stejnému součtu, nejsou zvlášť. Jinak vzniknou dva světy a slabší tým se v tom hlavním stejně ztratí.
Když dětem kolem jedenácti let nabídnete klasickou honičku, často uslyšíte, že je to „pro malé". Nejde o to, že by je pohyb nebavil. Vadí jim, že hra nemá žádné rozhodování, žádnou proměnu rolí a žádné tajemství. Řešení není ve složitějších pomůckách, ale v pravidlech, která přidají napětí a nutí domlouvat se. Následujících sedm her vychází z ověřené praxe na hřištích i v tělocvičnách a zvládne je i skupina, kde se děti navzájem příliš neznají.
Jak využít vodu dvakrát nebo třikr�
První hra: kolík v kbelíku. Postavte dva kbelíky metr od sebe, doprostřed dejte kolík. Hráč vyběhne, kolík uchopí, přenese do druhého kbelíku a vrátí se na předávku. Druhý hráč ho vrátí zpět. Pozor na typickou chybu – děti se předhánějí a přeskakují pořadí. Vždy určete, Http://bookmarkingcentrals.Com/user/terricollick/history/ kdo je na řadě, a předávku dělejte plácnutím do dlaně, ne křikem.
Přehazovaná vypadá na první pohled jednoduše: hodíš míč přes síť a soupeř ho musí zpracovat tak, aby ho poslal zpět. Jenže právě v tom „zpracovat" se láme většina začátečníků. Nejdřív si osvoj postoj. Nohy na šířku ramen, mírně pokrčená kolena, váha na přední části chodidel. Ruce před tělem, dlaně u sebe, palce nahoru. Tělo drž uvolněné, ale připravené. Pokud stojíš ztuhle a s rovnými koleny, míč tě buď přehodí, nebo se odrazí od prstů špatným směrem.
Typická chyba začátečníků je, že chtějí míč nejdřív chytit a pak hodit. Přehazovaná povoluje odbití, ne chytání. Další častá chyba je špatné načasování: hráč přijde k míči pozdě, ohne se v pase a udeří ho lokty. Míč pak letí do sítě. Řešení je jednoduché: jdi míči naproti, ne čekej, až přiletí k tobě. A třetí chyba: příliš mnoho sil. Začátečník se rozčílí, chce „zabít" míč a pošle ho mimo. Zpomal, sniž sílu a soustřeď se na směr.
Nespěchej na techniku, která patří zkušenějším. Největší pokrok uděláš, když budeš mít správný postoj, napnutá předloktí a trpělivost. Soustřeď se na jeden prvek v každém tréninku. Jeden den jen postoje a přesuny, další den jen odbití předloktím, třetí den jen směrování do zadní části. Po měsíci pravidelného cvičení poznáš, že míč létá tam, kam chceš, a hra tě začne bavit. If you enjoyed this information and you would such as to get even more details concerning http://bookmarkingcentrals.com/user/lamardove369/history/ kindly go to the site. Přehazovaná není o síle, ale o klidu a opakování.
Kam mířit a jak se hýbat Než se naučíš tvrdě útočit, potřebuješ posílat míč na druhou stranu opakovaně a bezpečně. Začni tím, že budeš mířit vysoko nad síť do zadní části soupeřova pole. Vysoký oblouk ti dá čas přemístit se a soupeř bude mít méně prostoru na přípravu. Po každém úderu se posuň o krok dozadu nebo do strany, podle toho, kam letí míč. Stůj pořád na špičkách, ne na patách. Přesuny dělej krátkými kroky, ne dlouhými skluzy. Když míč letí mimo tvou zónu, neboj se udělat dva tři rychlé kroky a teprve pak udeřit.
První kontakt s míčem řeš ne dlaněmi, ale předloktím. Spoj ruce tak, aby palce byly vedle sebe a obě předloktí tvořila jednu rovnou plochu. Míč nech přiletět do výšky pasu až hrudníku a nech ho odrazit od napnutých předloktí. Nepoužívej k úderu zápěstí ani prsty. Lokty měj téměř propnuté, ramena mírně vpřed. Úder vychází z nohou a trupu, ne z rukou. Když zapojíš jen paže, míč poletí mimo hřiště nebo se zasekne v síti.
Trénuj ve dvojici nebo proti zdi. Zeď je nejlepší trenér: odráží míč okamžitě a ty musíš reagovat. Postav se dva až tři metry od zdi a snaž se udržet míč ve vzduchu stejným odbitím. Až zvládneš deset výměn v řadě, přejdi k síti. Hraj na menším prostoru a s lehčím míčem. Počítej úspěšné výměny, ne body. Každý den patnáct minut pravidelného tréninku udělá víc než dvě hodiny jednou za týden. Když se naučíš držet míč pod kontrolou, teprve pak zkoušej smeč a podání.