Dítě chce domů, nebo ven? Co rozhoduje a co ne

Nejčastější chyba je, že se hra zvrhne v soutěž, kde musí být vítěz. U pohádkových her je lepší společný cíl: dostat se všichni do cíle, najít poklad, zachránit postavu. Soutěživé děti se pak nehádají o to, kdo je první, a vy nemusíte řešit slzy. Další chyba je, že hru hrajete příliš dlouho. Po dvaceti minutách ji ukončete, i když se daří. Děti si ji zapamatují jako něco, co skončilo v nejlepším, a budou se chtít vrátit. Když ji budete protahovat, stane se z ní povinnost.

Když počasí nedovolí vyjít ven a děti mají energie na rozdávání, zakázat běhání a skákání po gauči nestačí. Zákaz sám o sobě nic neřeší, protože dítě potřebuje podnět, ne příkaz. Místo napomínání je lepší připravit činnosti, které zaměstnají ruce i hlavu a přitom nevyžadují běhání po místnosti. Klíčové je nabídnout aktivity, které mají jasný cíl a dají se dělat vsedě nebo vkleče na zemi.

Hlad a únava vypadají jako vztek Dítě, které začne venku kňourat a chce domů, bývá často jen hladové nebo unavené. Rodič to vyhodnotí jako rozmazlenost a začne vyjednávat. Přitom stačí svačina v batohu a jasně daný čas, kdy se jde zpátky. Pokud dítě ví, že v pět se jde domů, nemusí se bránit předem. Pokud to neví, snaží se oddálit konec tím, že ho odmítne hned na začátku. Paradoxně tak dítě, které chce domů, často testuje, jestli ho rodič vezme vážně.

Dítě se venku odmlčí, přestane reagovat na kamarády a začne tahat domů. Většina rodičů to řeší dvěma způsoby: buď ho přemlouvá, ať ještě zůstane, nebo ho se sebezapřením odvede domů. Ani jedno nefunguje dlouhodobě. Rozdíl mezi dítětem, které se umí samo rozhodnout zůstat, a dítětem, které se hroutí po dvaceti minutách, není v povaze ani ve věku. Je v tom, co se dělo předtím, než vůbec vyšlo z domu.

Další možností pro velkou skupinu je vybíjená na dvě pole vedle sebe. Rozdělte hráče na čtyři družstva, dvě hrají proti sobě na jednom hřišti, dvě na druhém. Po každém vybití se míč okamžitě vrací do hry, nikdo nečeká na rozhodčího. Tento formát nutí hráče rychle se rozhodovat a méně diskutovat. Typická chyba je špatně vyznačené hřiště – pokud jsou čáry nejasné, hráči se hádají, jestli byli vybiti, nebo ne. Vyznačte hranice kužely nebo sprejem a předem řekněte, co znamená „míč na zemi" a co „míč ve vzduchu".

Naplánujte si návrat tak, abyste měli dost času před setměním. Les se v šeru mění a cesty, které jste viděli ráno, vypadají jinak. Pokud jdete ve skupině, držte se pohromadě a určete jednoho, kdo hlídá směr. Před odchodem řekněte někomu, kam jdete a kdy se vrátíte. To je nejjednodušší pojistka, kterou můžete udělat. Stopování v lese není o tom, jak jste rychlí, ale o tom, jestli se dokážete vrátit stejnou cestou, po které jste přišli.

Barvy volte krycí, ne akvarelové. Tempera na kartonu zůstane, ale po ohýbání popraská, proto ji po zaschnutí přetřete slabou vrstvou lepidla s vodou. Stříbrné a zlaté efekty uděláte alobalem přilepeným z rubu nebo obyčejnou kuchyňskou fólií. Pokud chcete kovový lesk, nelepte fólii na mokrou barvu — zvrásní se a odlepí.

Druhá častá chyba je odchod domů jako reakce na pláč. Rodiče mají pocit, že když dítě pláče, musí okamžitě ustoupit. Jenže pokud se vrací domů pokaždé, když se objeví slzy, dítě se naučí plakat jako způsob, jak získat kontrolu nad situací. Lepší je zůstat na místě, snížit nároky a počkat, až se emoce přelijí. Někdy to trvá pět minut, někdy patnáct. Po několika takových zkušenostech dítě zjistí, že pláč není tlačítko na odchod.

Nejčastější chyba je odchod ve spěchu. Rodič přijde z práce, dítě chce jít ven, tak se jde. Jenže dítě nemá čas si srovnat, co ho venku čeká, kdo tam bude a co se bude dít, když se něco pokazí. Pak stačí, že kamarád odejde dřív, a dítě nemá žádný plán B. Venkovní aktivita se pro něj rozpadne a jediné, co zbývá, je jít domů. Řešení není složité: před odchodem stačí říct, kdo tam pravděpodobně bude a co se stane, když tam nikdo nebude. Dítě tak dostane dvě varianty místo jedné.

První věc, kterou udělejte ještě doma: projděte si mapu a najděte dva nebo tři výrazné body, které na trase potkáte. Může to být křižovatka cest, potok, výrazný kopec nebo okraj paseky. Tyto body si zapamatujte nebo zapište. Pokud jdete s dětmi nebo ve skupině, řekněte je nahlas ještě před vstupem do lesa. Kdo neví, kam jde, ten se ztratí i na značené cestě.

Značte si cestu průběžně, ne až když zjistíte, že nevíte kudy Během chůze si dělejte vlastní značky. Nejde o to ničit stromy, ale o to mít body, podle kterých se vrátíte. Použijte větvičky položené přes cestu, kameny naskládané na sebe nebo přirozené zářezy v zemi. Značte vždy na místech, kde se cesta větví, a to tak, aby značka byla vidět i při cestě zpět. Typická chyba je značit jen na začátku a pak už nic. Právě uprostřed trasy se lidé přestanou soustředit a přestanou si všímat okolí.