Co zvážit, aby děti pochopily, že vzduch nie je nic?

Druhý pokus: vezměte prázdnou PET lahev, pevně ji uzavřete a zvažte. Potom ji otevřete, zmáčkněte, aby vyšel vzduch, znovu uzavřete a zvažte. Hmotnost bude menší. Vysvětlete, že vzduch se do lahve vešel, i když ji nevidíme. Pozor na kondenzaci – lahev nechte před vážením vytemperovat na pokojovou teplotu.

Při změně polohy se krev přesune. Když si lehnete, krev se nahromadí v žilách u břicha a v nohách. Srdce ji musí vytlačit nahoru, ale žíly nemají tak silnou stěnu jako tepny. Pomáhají jim svaly kolem nich – každý pohyb nohou krev posune vzhůru. Proto se po dlouhém stání v horku dělá mdlo. Když se rychle postavíte, krev na chvíli zůstane dole a mozek dostane méně kyslíku. Naštěstí má tělo reflexy: cévy se stáhnou, tep se zrychlí. Pokud se vám ale po každém vstání zatemní před očima, není to slabost, ale signál, že tento reflex nepracuje správně.

Na závěr shrňte, že vzduch sice nevidíme, ale váží. Můžete děti vyzvat, aby stejný pokus zopakovaly s jinou nádobou a porovnaly výsledky. Tím si upevní představu, že hmotnost vzduchu není náhoda, ale měřitelná vlastnost.

Důležité je mluvit o tom, co se děje, a nechat děti hádat, co se stane. Když se spletou, je to příležitost k vysvětlení. Nepoužívejte termíny jako „hustota" nebo „tlak" dřív, než si je samy vyzkoušejí. Stačí říct, že vzduch je hmota jako voda, jen je řidší.

Vzduch je pro děti neviditelný, a proto ho často považují za „nic". Aby pochopily, že má hmotnost, potřebují ho zažít jinak než slovy. Nejúčinnější jsou pokusy, které zvládnou samy a u nichž vidí výsledek okamžitě. Nemusíte mít laboratoř, stačí kuchyňská váha, balónek a PET lahev.

Typická chyba je myslet si, že obloha je modrá vždy a všude. Není. Nad pouští nebo nad mořem bývá modřejší než nad městem, kde vzduch obsahuje více prachu a oxidů dusíku. V zimě může být modř ostřejší než v létě, protože studený vzduch pojme méně vodní páry. Také si lidé pletou modrou oblohu s modrým západem slunce: při západu procházejí paprsky delší cestou, modrá se rozptýlí pryč a zbude červená a oranžová. To je stejný princip, jen opačně.

Třetí pokus: postavte na váhu nafukovací míč a postupně ho dofukujte. Po každém přifouknutí váhu odečtěte. Děti samy uvidí, že s přibývajícím vzduchem roste hmotnost. Typická chyba je, že děti tlačí na váhu rukou nebo se opírají o stůl – výsledek pak skáče. Nechte je stát stranou a odečítat jen očima.

Běžné chyby, kterých se lidé dopouštějí, mají společné jmenovatele. Zalévání na podzim v domnění, že stromu prospívá, vede k přemokření a hnilobě kořenů; listy pak opadnou bez vybarvení. Hrabání listí pod stromem a jeho odvoz ochuzuje půdu o organickou hmotu, kterou by jinak rozložily půdní organismy. Kompostování listí z napadených stromů šíří spory hub zpět do okolí. Řez na podzim otevírá rány, jež do zimy nestihnou zacelit, a podporuje tvorbu nových výhonů, které zmrznou.

Skleníkový efekt vzniká tím, že některé plyny v atmosféře propouštějí sluneční záření k zemskému povrchu, ale část tepelného záření, které Země vyzařuje zpět do vesmíru, pohlcují a znovu vyzařují všemi směry. Část tohoto tepla se tak vrací dolů a ohřívá spodní vrstvy atmosféry. Nejde o jednoduchý „skleník" v pravém slova smyslu, protože ve skutečném skleníku brání úniku tepla hlavně omezené proudění vzduchu, kdežto v atmosféře rozhoduje absorpce infračerveného záření molekulami plynů.

Skleníkový efekt sám o sobě není chyba ani katastrofa – bez něj by průměrná teplota povrchu byla hluboko pod bodem mrazu a podmínky pro život, jak je známe, by neexistovaly. Problém nastává, když se rovnováha posune příliš rychle. Přírodní vlivy, jako jsou změny sluneční aktivity nebo sopečné erupce, mění klima pomalu nebo krátkodobě, kdežto lidské emise mění složení atmosféry v průběhu několika generací. Právě rychlost změny ztěžuje přizpůsobení ekosystémům i lidské infrastruktuře.

Praktický důsledek pro každého, kdo slony pozoruje v přírodě nebo v rezervaci: nikdy nehodnoťte dosah slona podle délky chobotu, ale podle toho, jak vysoko dokáže zvednout hlavu a jak blízko může stát u překážky. Slon dokáže chobotem dosáhnout i pod sebe, ale ne za roh nebo do úzké štěrbiny, kam se svalová trubice ohne jen omezeně. Další častá chyba je čekat, že slon chobotem něco podá. Chobot je určený pro slona, ne pro člověka; při manipulaci s ním vzniká riziko zranění na obou stranách.

Jak na to: tři pokusy, které fungují První pokus: nafoukněte balónek a zvažte ho na kuchyňské váze. Potom ho vyfoukněte a zvažte znovu. Rozdíl je hmotnost vzduchu, který v balónku zůstal. Děti uvidí, že nafouknutý balónek je těžší. Je dobré použít váhu s rozlišením na gramy a balónek před vážením osušit, aby výsledek nezkreslila vlhkost.