Co vzít na první lezení na stěně, abyste se neodradili hned

Kde končí skříň a začíná slepá ulič

Prvním praktickým krokem je vytěžit prostor pod postelí. Pokud máte postel s nohami, stačí dokoupit nízké úložné boxy na kolečkách. Musí být o pár centimetrů nižší než světlá výška pod postelí, jinak s nimi nebudete moci snadno manipulovat. Do boxů patří sezónní oblečení, povlečení nebo méně používané boty. Dejte pozor na vlhkost: pokud je pod postelí chladno a vlhko, vložte do boxů sáček s pohlcovačem vlhkosti a oblečení ukládejte do bavlněných pytlů, ne do igelitových tašek. Zamezíte tím plísním a zatuchlému zápachu.

Základem je výška desky. Sedíte-li na okraji postele se zády opřenými o čelo, měla by být deska zhruba v úrovni vašeho lokte, když ruka visí volně dolů. Je-li stolek vyšší, rameno se zvedá a po deseti minutách bolí. Nižší stolek nutí k předklonu a krční páteř to odnáší. Pokud výšku nezměníte, pomůže alespoň podložení nohou nebo výměna židle, na které u čtení sedíte. U postele ale většinou sedíte na matraci, takže výška stolku musí odpovídat jí, ne pracovnímu stolu.

Po tréninku se protáhněte, hlavně předloktí a prsty. Bolest svalů je v pořádku, ostrá bolest v kloubu ne. Pokud vás píchá v prstu, přestaňte a druhý den to nechte být. Stejně tak nechoďte na stěnu tři dny po sobě, když jste začátečník. Tělo potřebuje čas, aby si zvyklo na tahání vlastní váhy. První měsíc choďte dvakrát týdně, ne denně.

Další posun přinesl tlak na férovost uvnitř hřiště. Zavedení žlutých a červených karet v šedesátých letech nebylo kosmetické. Do té doby se vylučování řešilo slovně a často chaoticky. Karta vytvořila jasný signál, kterému rozumí i ten, kdo neumí jazyk rozhodčího. Co z toho plyne? Pravidlo, které je vizuální a okamžitě čitelné, přežije déle než sebelepší slovní instrukce. Pokud něco ve hře vysvětlujete složitě, pravděpodobně to fungovat nebude.

Světlo řešte dřív než nábytek. Stropní lampa za hlavou vrhá stín přímo na sešit, což unavuje oči a dítě po chvíli odbíhá. Lepší je lampa zleva u praváka, postavená tak, aby osvětlovala papír, ne dítě. Židle musí mít pevnou opěrku a nohy v úhlu 90 stupňů, jinak se dítě po deseti minutách začne vrtět. Výšku stolu nastavte podle výšky lokte, ne podle toho, co bylo v nabídce.

První návštěva umělé stěny se láme na dvou věcech: co máte na sobě a v batohu a jak si nastavíte hlavu. Vybavení se dá půjčit, ale ponožky a přístup si půjčit nelze. Pokud přijdete v džínách a v půjčených lezečkách o dvě čísla menších, odnesete si otlačené prsty a chuť se vracet na nulu. Lepší je přijít v pohodlném oblečení, které se nemačká v podpaží a dá se v něm zvednout koleno nad bok.

Největší chyba začátečníka není slabá síla, ale lezení rukama. Lidé se drží, jakoby lezli po žebříku, a po deseti minutách mají předloktí v ohni. Zkuste stát na nohách, našlapovat na špičky a nechat ruce jen držet rovnováhu. Druhá častá chyba je přehnaný výběr cest. Začněte na nejlehčích, i když vypadají dětinsky. Cílem první návštěvy není přelézt těžkou cestu, ale odejít s pocitem, že jste něco dokázali a bolí vás jen to, co má.

Nenechte se odradit ani tím, že ostatní lezou výš a rychleji. Na stěně je normální, že někdo přeleze za měsíc to, co vy za rok, a naopak. Sledujte, jak se hýbou nohy zkušenějších, a ptejte se, proč dělají to či ono. Většina lezců odpoví ráda, protože každý si pamatuje své první pády. Pokud vás po hodině bolí hlava, nejspíš jste zadržovali dech. Dýchejte nahlas, klidně i slyšitelně, pomůže to víc než energy drink.

Jak vypadá první hodina a kde se nejčastěji chybuje Na recepci se zeptejte na dvě věci: kde je kurz pro začátečníky a kdo vás může zajistit. Většina stěn vyžaduje po absolvování krátkého školení samostatné jištění, ale první hodinu je lepší jít s někým, kdo už leze. Naučí vás základní uzly, kontrolu úvazku a povely, kterým se na stěně rozumí. Bez nich se snadno stane, že lezec vyleze do poloviny cesty a jistič neví, jestli má povolit, nebo dobrat.

Ze všeho nejdřív si řekněte, co chcete zkusit. Jestli jen přežít hodinu bez pádu, stačí půjčené lezečky, úvazek a jistítko. Pokud plánujete lézt častěji, kupte si vlastní lezečky až po třetí návštěvě, kdy už víte, jestli vás to chytlo. Do batohu patří láhev s vodou, malý ručník na ruce a něco na přezutí. Přezůvky nejsou formalita, na stěně se chodí v botách jen na lezecké ploše a v šatně se přezouvá.

Odradit se můžete i zbytečně proto, že jste si vybrali špatnou dobu. Večer po práci bývá stěna plná a na začátečnické cesty se čeká. Zkuste dopoledne nebo brzké odpoledne, kdy je klid a instruktor má čas. Až se naučíte základy, choďte s konkrétním cílem: dnes zkusím pět cest dole bez odpočinku, dnes se naučím nový uzel. Malé cíle udrží motivaci líp než plán přelézt za měsíc všechno.