Co se stane, když otestujete reducery a async akce bez integračního prostředí

Z Mazovia


Testování jednotek v C# s NUnit stojí na jednoduchém principu: každá testovací metoda ověřuje jeden konkrétní kus chování a musí být nezávislá na ostatních. Začněte tím, že do testovacího projektu přidáte balíček NUnit a NUnit3TestAdapter, případně Microsoft.NET.Test.Sdk. Třídu s testy označte atributem [TestFixture] a jednotlivé metody atributem [Test]. Pokud potřebujete připravit společný stav před každým testem, použijte metodu s [SetUp]; pro úklid po testu slouží [TearDown]. Pro jednorázovou přípravu celé třídy existují [OneTimeSetUp] a [OneTimeTearDown].

První častou chybou je testování příliš mnoha věcí v jedné metodě. Když test selže, nevíte, která část kódu problém způsobila. Pište testy krátké, s jasným názvem, například sectiDveCislaVratiSoucet. Ověřování provádějte pomocí Assert.That s omezením, web které odpovídá záměru: Assert.That(vysledek, Is.EqualTo(5)) pro hodnotu, Is.True pro podmínku, If you have any type of questions relating to where and how you can make use of prohlédnout, you can call us at the page. Is.Null pro absenci objektu. Vyhněte se staršímu stylu Assert.AreEqual, novější syntaxe je čitelnější a lépe popisuje, co test ověřuje.

Testy spouštějte často, ideálně po každé změně. V rané fázi vývoje je rychlejší spustit testy z příkazové řádky pomocí dotnet test než čekat na build v editoru. Selhávající test neopravujte změnou očekávané hodnoty — nejdřív zjistěte, zda je chyba v testu, nebo v produkčním kódu. Test, který prochází vždy, i když kód rozbijete, je horší než žádný test, protože vytváří falešný pocit jistoty.

Sdílená databáze mezi týmy je nejčastější důvod, proč testovací pyramida přestane platit. Pyramidu obvykle navrhne jeden tým podle svého pohledu: hodně unit testů, méně integračních, minimum přes UI. Jakmile ale stejnou databázi používají další týmy, izolace zmizí a testy, které dřív běžely spolehlivě, začnou padat nebo se navzájem ovlivňovat. Nejde přitom jen o techniku – mění se i to, kolik testů které vrstvy má smysl mít.

Jak vypadá správné nastavení v praxi V kořeni nechte jeden konfigurační soubor, který definuje seznam balíčků a jejich vzájemné vazby. Verzovací nástroj pak při každém pull requestu zkontroluje, jestli změny odpovídají pravidlům: nová funkce zvyšuje minor, oprava patch, breaking change major. Do CI přidejte krok, který ověří, že changelog a verze v manifestu sedí, a zároveň krok, který zablokuje merge, pokud někdo upravil balíček bez záznamu o změně. Tagy vytvářejte ve formátu, který obsahuje název balíčku a verzi, třeba nazev-balicku-1.4.2. Bez jména balíčku v tagu se byt v paneláku historii ztratíte během několika měsíců.

U reduceru začněte tím, že pro každou akci ověříte dvě věci: správný nový stav a neměnnost původního objektu. Typická chyba je mutace stavu přes push nebo přímé přiřazení do pole. Test na neměnnost odhalí problém spolehlivě: hluboce zmrazte vstupní stav přes Object.freeze a zavolejte reducer. Pokud někde mutujete, funkce vyhodí chybu. Dále testujte výchozí větev – neznámá akce musí vrátit původní stav, ne undefined. A nezapomeňte na akce, které mění jen část stavu; ověřte, že ostatní klíče zůstaly nedotčené.

Monorepo s byt v panelákuíce balíčky vypadá jednoduše, dokud se poprvé nezmění jedna sdílená knihovna a v CI začnou padat balíčky, které s ní vůbec nesouvisí. Základ je rozhodnout, co je verzovací jednotka. Buď verzujete každý balíček samostatně (nezávislé verze v každém manifestu), nebo držíte celé repo na jedné verzi. První přístup dává smysl, když balíčky vydáváte odděleně a mají různé konzumenty. Druhý je jednodušší a hodí se pro interní nástroje, které se nasazují společně. Rozhodnutí udělejte dopředu a napište ho do repozitáře, protože zpětná změna znamená přepsat historii tagů.

U sdílené databáze také platí, že paralelní běh testů je vážný problém. Dva týmy spuštěné současně mohou mazat stejné záznamy nebo si navzájem měnit stav. Řešením je jednoznačný prefix nebo izolovaný klíčový prostor pro každý běh a důsledné čištění po skončení. Pokud to nejde, je lepší omezit paralelismus než ladit náhodné pády.

DevOps není nástroj ani tým v rohu kanceláře. Je to způsob, jak spojit vývoj a provoz tak, aby změny v software šly do produkce rychleji a s menším počtem poruch. Začíná se u konkrétního problému, ne u nákupu nástrojů. Pokud dnes vydáváte novou verzi jednou za měsíc a každé nasazení znamená ruční práci přes noc, máte téma. DevOps řeší právě tenhle druh tření: opakovanou ruční práci, nepředvídatelné prostředí a nejasné vlastnictví mezi vývojáři a lidmi, kteří provozují systém.

Pro testování více vstupů použijte [TestCase] s parametry místo kopírování metody. Například [TestCase(2, 3, 5)] a [TestCase(-1, 1, 0)] ověří stejnou logiku s různými daty. Pro složitější kombinace slouží [TestCaseSource] s metodou vracející pole případů. Hlídejte si ale, aby testovací data pokrývala i okrajové hodnoty: nulu, záporná čísla, prázdné kolekce a null tam, kde je kód má odmítnout.