Co dělat, když puberťák přestane mluvit a jen mlčí?
První roky nechte dítěti krátkou a jasnou odpovědnost. Dvouleté dítě může házet špinavé ponožky do koše, čtyřleté si samo připraví oblečení na druhý den. Důležité je, abyste úkol nezachraňovali. Když si dítě zapomene svačinu, nevoďte mu ji do školy. Následky musí být malé a snesitelné, ale musí přijít. Rodič, který všechno dorovná, učí dítě, že následky neexistují. Právě tady vzniká většina problémů později.
Typická chyba je snažit se dítě přesvědčit, že křičet se nemá, a přitom křičet. Další je potlačování vzteku do ticha a pak náhlý výbuch kvůli maličkosti. Pozor také na vyjednávání uprostřed konfliktu, kdy jste rozrušení; dohody vznikají lépe v klidu. A pokud se křik opakuje denně, není to otázka silné vůle, ale přetížení. Tehdy pomáhá zkrátit den, rozdělit povinnosti a najít si pravidelný čas na vlastní regeneraci, protože klid se nedá naplánovat z vyčerpání.
S kostkami začněte co nejjednodušeji: vyberte šest až deset kusů stejného tvaru a nechte dítě stavět věž, most nebo ohradu rady pro rekonstrukci zvířátka. Nejde o to, aby stavba vypadala hezky, ale aby dítě zkoušelo, co drží a co spadne. Když se věž zřítí, neopravujte ji za něj. Zeptejte se, které kostky byly dole a proč. Právě v tom je učení – v opakování pokusu a v hledání příčiny.
Na závěr si všimněte, co dítě bavilo: skládání podle plánu, nebo vymýšlení vlastních staveb. Podle toho upravte, co mu nabídnete příště. Někomu sedne přesné řazení dílů, jinému volné experimentování a třetímu kombinace obojího. Kostky i stavebnice mají smysl tehdy, když je dítěti nepředkládáte jako úkol, ale jako možnost – a když máte po ruce dost času nechat ho to zkusit znovu.
Stavebnice s předlohou funguje jinak. Předškolák ještě nemusí zvládnout celý obrázek najednou, proto ho rozdělte na tři až čtyři kroky a první krok předveďte. Nechte dítě pracovat vlastním tempem a nespěchejte na dokončení. Častá chyba je stavět místo dítěte, protože to jde rychleji. Druhá chyba je dávat příliš mnoho dílů najednou – přeplněná krabice odradí i zkušené stavitele. Vyndejte jen díly pro daný úkol a zbytek schovejte.
Ránu nejprve opláchněte proudem vlažné vody z vodovodu. Tekoucí voda odplaví hlínu i drobná cizí tělíska lépe než jak zařídit malou kuchyniýkoli obvaz. Mýdlo použijte jen po obvodu rány, ne přímo do ní, protože dráždí a zpomaluje hojení. Pokud v ráně zůstává písek nebo kamínek, který nejde spláchnout, neškrábejte ho nasucho. Namočte čtvereček gázy ve vodě, přiložte na chvíli a teprve potom jemně setřete. Nikdy neodstraňujte zbytky nehtem ani pinzetou bez předchozího namočení.
Zoubkový kaz v rané fázi nemusí bolet. Bílé skvrnky na zubech u dásní jsou prvním signálem, který se dá zastavit fluorem a důslednou hygienou. Jakmile se objeví hně nebo citlivost, je zpoždění riskantní. První návštěva zubaře má proběhnout do jednoho roku věku, ne až při bolesti — jde o to, aby si dítě zvyklo na prostředí a prohlídka se stala běžnou součástí života. Prohlídky opakujte dvakrát ročně, i když se nic nezdá.
Pubertální mlčení není známka toho, že se něco pokazilo. Je to často způsob, jak si teenager chrání vlastní prostor, když se toho v jeho hlavě i těle děje příliš mnoho. Rodiče v tu chvíli nejčastěji dělají jednu chybu: začnou mlčení řešit otázkami. Čím víc se ptají, tím víc se dítě uzavírá. První krok je tedy snížit tlak. Místo výslechu u večeře zkuste nabídnout přítomnost bez nároku na odpověď.
Pro skupinu dětí se osvědčují společné úkoly: postavit co nejvyšší věž z deseti kostek, udělat most, pod kterým projede autíčko, nebo ohradu, do které se vejdou všechna zvířata. Pravidla řekněte předem a nechte děti, ať si role rozdělí samy. Hlídejte jen to, aby jeden nebral všechny díly. U mladších předškoláků počítejte s tím, že společné stavění skončí hádkou – je to normální a je to příležitost naučit se domluvě.
Kostky a stavebnice vypadají jako hračky na jedno odpoledne, ale pro předškoláka jsou to nástroje, kterými se učí počítat, plánovat a domlouvat se s ostatními. Rozdíl mezi nimi není v tom, která sada je „lepší". Kostky vedou dítě k volné hře bez předlohy, stavebnice ho táhnou k cíli podle obrázku. Obojí potřebuje, jen v jinou chvíli a jiným tempem.
Kdy je lepší nechat hrát bez zadání Volná hra s kostkami a stavebnicemi má stejnou hodnotu jako práce podle předlohy. Dítě při ní vymýšlí vlastní pravidla, zkouší, co ještě unese základ, a učí se vzdát nápadu, který nefunguje. Vyhraďte na ni klidný blok času, kdy nikam nespěcháte a kdy nemusíte uklízet. Pokud dítěti pořád radíte, přestane zkoušet samo. Držte se zpátky a zasáhněte jen tehdy, když se začne vztekat nebo když hrozí, že si ublíží.