Co dělá paměťovou hru skutečně účinnou?

Krabici řešte jako poslední, ne jako první Většina lidí udělá chybu, že se snaží zachránit originální krabici, i když je dvakrát větší než obsah. Přitom stačí vzít pevnou krabici od bot nebo průhledný plastový box s víkem a vložit do něj díly podle velikosti. Figurky dejte do sáčku na zip, žetony do malé krabičky a plán hry srolujte nebo složte tak, aby se vešel na dno. Pokud je plán velký, nechte ho v tubusu a ten postavte za skříň. Krabici od hry pak můžete vyhodit nebo použít na něco jiného. Není to zničení hry, je to jen jiná obalová politika.

Spojování je druhé slabé místo. Kolejnice musí na sebe plynule navazovat, jinak kolo narazí do hrany. Pomůže malý úkos na konci kolejnice zabroušený pilníkem. Spáru potom zajistěte dvěma vruty z boku, a to kolmo na směr jízdy. Nepoužívejte lepidlo na spoje, které se mají rozebírat. Počítejte s tím, že materiál pracuje s vlhkostí. Nechte proto v každém rovném úseku malou mezeru, asi jako tloušťku mince.

Rozdíl mezi tmou a tmě přizpůsobeným zrak

Nejčastější chyba je příliš mnoho karet najednou. Hráč pak ztrácí přehled, přestává si vytvářet strategii a jen náhodně otáčí. Druhou chybou je monotónnost – stále stejné obrázky omrzí. Střídejte témata i formáty: někdy použijte obrázky, jindy slova, jindy třeba vůně nebo hmatové vzorky. U dětí se osvědčilo zapojit je do výroby, protože si tak lépe zapamatují, co na kartách je.

Ať už zůstanete u pexesa, nebo vytvoříte vlastní sadu, platí několik zásad. Hrajte v klidu, bez časového tlaku, alespoň zpočátku. Po každé hře si řekněte, co šlo lépe a co hůř. Pokud někdo stále prohrává, snižte počet dvojic, ne zvyšte rychlost. A hlavně – paměťová hra má bavit. Jakmile se z ní stane povinnost, mozek přestane spolupracovat a trénink ztratí smysl.

Třetím pravidlem je vyhnout se veřejnému vybírání kapitánů. Jakmile necháte dva lidi střídavě vybírat, vznikne pořadí od nejlepšího po nejhoršího a poslední člověk to pocítí. Pokud kapitáni být musí, určete je předem nebo je vylosujte a nechte je vybrat jen barvu týmu, ne lidi. Stejně tak nefunguje, když učitel nebo vedoucí řekne: „Ty jsi chytrý, jdi k nim." Chvála na jednom místě je urážkou na jiném.

Paměťové hry nejsou jen pexeso pro děti. Fungují na principu, který se dá cíleně trénovat a přizpůsobit jakémukoli věku i tématu. Základem je vždy dvojice – dvě karty, dva obrázky, dva pojmy, které k sobě patří. Rozdíl mezi nudou a skutečným tréninkem mozku spočívá v detailech: v obtížnosti, rozmanitosti a v tom, jak hru vedete.

Než začnete vyrábět vlastní variantu, zvolte si, co chcete procvičovat. Jiná bude hra na cizí slovíčka, jiná na historické letopočty a jiná na zvuky zvířat. Pro začátek stačí čtverečky papíru stejné velikosti. Důležité je, aby rub byl u všech karet naprosto identický – jakýkoli rozdíl v odstínu nebo opotřebení dává hráčům nefér nápovědu a kazí hru.

Místo, kam hru uložíte, by mělo být na dosah, ale ne na očích. Ideální je spodní police skříně, prostor pod postelí nebo boční kapsa u sedačky. Hru neukládejte na topení, do koupelny ani na přímé slunce, protože karty a plány se kroutí. Pokud máte jen jednu polici, postavte hry na výšku jako knihy a mezi ně dejte těžší krabice. Lehké krabice dejte nahoru, těžké dolů. Nikdy nestavte hry na sebe do vysokého komínu, protože při vytahování té spodní se všechno zřítí.

Poslední věc, kterou většina lidí podcení, je údržba. Jednou za čas projděte všechny sáčky a zkontrolujte, jestli něco nechybí nebo se nerozsypalo. Když najdete poškozenou kartu, hned ji nahraďte nebo označte, ať se to neřeší uprostřed hry. Hru, kterou jste nehráli dva roky, klidně prodejte nebo věnujte. Malý byt není skladiště a deskovka, která se nevytáhne, jen zabírá místo. Rozhodujte se podle toho, co skutečně hrajete, ne podle toho, co jste kdysi dostali.

Paměťová hra se dá hrát i bez karet. Vezměte předměty z domácnosti, položte je na stůl, nechte hráče si je prohlédnout a poté jeden odeberte. Kdo uhodne, co zmizelo, získává bod. Podobně funguje Kimova hra s delším seznamem slov nebo čísel. Tyto varianty rozvíjejí krátkodobou paměť jinak než klasické otáčení dvojic a skvěle se doplňují.

Pravidla si před koupí projděte sami. Ne že je přečtete dětem, ale zahrajte si je nanečisto sami se sebou nebo s druhým dospělým. Zjistíte, kde jsou nejasnosti, jestli hra nevyžaduje neustálé dohlížení a jestli se u ní dá vůbec mluvit. Hry, které nutí dospělého neustále radit, děti rychle přestanou bavit, protože mají pocit, že je řídí. Hledejte takové, kde i dospělý musí přemýšlet, ale dítě má reálnou šanci vyhrát.