5 situací, kdy se sedací vana do malé koupelny vyplatí

Praktické řešení nemusí znamenat rekonstrukci koupelny. Stačí nástěnné svítidlo s ohebným ramenem nebo lišta s více zdroji, kterou připevníte po stranách zrcadla. Pokud to nejde, použijte alespoň přenosnou lampu s klipsem, kterou umístíte tak, aby světlo šlo zepředu. Důležité je, aby světlo nebylo za vámi a nesvítilo do zrcadla přímo – pak vás oslní a vy nevidíte nic.

Co na polici nepatří: těžké skleněné dózy, velké lahve s aviváží, knihy, elektronika ani cokoli, co se může rozbít o dlažbu. Nenechávejte na ní zapálené svíčky bez podložky, mokré ručníky přehozené přes hranu ani čisticí prostředky s otevřeným víčkem. Vlhké prostředí koupelny zvyšuje korozi kovových úchytů a rozklad dřeva. Pokud na polici skladujete zásobu toaletního papíru, uložte ho do uzavřené krabice nebo dózy – volně ložený papír nasákne vlhkost a v krajním případě se stane útočištěm pro plíseň.

Typická chyba je ukončit obklad v úrovni horní hrany dveří nebo oken. Vznikne takzvaný pás, který vypadá nehotově. Lepší je zvolit výšku, která respektuje architektonické prvky – například ukončit obklad v úrovni parapetu, nebo naopak dojet až ke stropu. Pokud chcete obklad ukončit v půlce, zvolte výšku alespoň 150 cm nad podlahou, aby byla chráněná zóna kolem vany a sprchy. Nad ní pak použijte omyvatelnou barvu nebo voděodolnou stěrku.

Než cokoli připevníte, zjistěte, do čeho vlastně kotvíte. Sádrokarton unese na běžnou konzolu jen několik kilogramů, plná cihla nebo beton výrazně více. U sádrokartonu použijte kotevní prvky určené přímo pro tento materiál, nikdy ne obyčejné hmoždinky. Nosnost uvedená na obalu konzol platí pro ideální podklad, tedy pro pevnou zeď, ne pro dutou příčku. Reálná únosnost bývá nižší a klesá s každým rokem, kdy police visí.

První věc, kterou je potřeba u velkoformátové dlažby zvážit, je šířka spáry. Čím užší spára, tím méně se barva hmoty uplatní jako samostatný prvek a tím více záleží na tom, zda hmota ladí s dlaždicí. U tmavé dlažby s tmavou spárou se spára téměř ztratí a plocha působí celistvě. Světlá spára na tmavé dlažbě naopak vytvoří výraznou mřížku, která opticky zmenšuje formát a může působit rušivě. Proto se u velkoformátu často volí spára o jeden až dva odstíny světlejší nebo tmavší než dlaždice, ne kontrastní.

Rozhodnutí, zda obklady v koupelně vést až ke stropu, nebo je ukončit v určité výšce, ovlivní nejen vzhled místnosti, ale i praktické věci jako údržbu, cenu práce a množství odpadu. Neexistuje univerzální pravidlo, které by platilo pro každou koupelnu. Záleží na dispozici, výšce stropu, druhu obkladu a způsobu větrání. Pojďme se podívat na konkrétní situace, kdy se který postup vyplatí.

Výška stropu a rozměry místnosti rozhodují V koupelnách s nízkým stropem, zhruba do 230 cm, působí obklady až ke stropu často stísněně. Pokud ale místnost nemá okno a je úzká, může naopak svislé linie obkladu opticky prodloužit. U vysokých stropů nad 260 cm je vhodné obklady vést do plné výšky, protože ukončení v půlce by vytvořilo rušivý pás holé omítky, který se špatně maluje a v mokrém prostředí snadno chytá plíseň. Vždy měřte od podlahy, ne od vany. Výška obkladu se počítá od čisté podlahy, takže pokud plánujete větší dlažbu i na podlahu, započítejte její tloušťku.

Police nad toaletou vypadá jako nenáročný kus nábytku, dokud se nezačne prohýbat. Většina lidí ji totiž osazuje stejně jako jakoukoli jinou poličku v bytě, jenže tady platí jiná pravidla. Jde o místo s trvalou vlhkostí, kolísající teplotou a častým mechanickým nárazem při manipulaci s předměty. Právě kombinace vlhkosti a zatížení rozhoduje o tom, zda police vydrží roky, nebo se ohne během několika měsíců.

U reliéfních nebo lesklých obkladů až ke stropu počítejte s tím, že každá nerovnost stěny bude vidět. Před lepením proto vyrovnejte podklad – stačí stěrka nebo vyrovnávací hmota. Spáry u stropu nechte alespoň 3 mm a vyplňte je sanitárním silikonem, ne klasickou spárovací hmotou. Silikon lépe snáší pohyby stavby a nepopraská. Stejně tak u podlahy použijte pružný tmel, ne cementovou spáru.

Prvním jasným případem jsou senioři, kteří už nezvládají překonat okraj běžné vany. Nastupování přes vysoký práh je pro ně riziko pádu a často končí tak, že se raději přestanou koupat úplně. Sedací vana s nízkým okrajem a rovným dnem tento problém řeší bez nutnosti bourat koupelnu. Pokud v domácnosti žije člověk s omezenou pohyblivostí, je to nejsilnější argument pro pořízení.

Druhým typem domácnosti jsou rodiče malých dětí. Sedací vana je dost hluboká na koupání batolete, ale nízká natolik, že se u ní dospělý nemusí hrbit přes okraj. Vejde se do ní i starší dítě a zároveň se v ní dá pohodlně umýt vlasy vsedě. Rodina, která koupel používá denně, ocení obojí.