5 kroků, jak doma zbavit houby jehličí a lesního smetí

Klobouk plný larev a chodeb od hmyzu je pro spoustu houbařů znamení, že jde houbu vyhodit. Jenže právě ve chvíli, kdy je klobouk znehodnocený, se vyplatí podívat se na třeň. Třeň bývá mnohem méně napadený, protože je tvrdší, méně cukernatý a hmyz se do něj dostává později. Právě na třeni lze často dohledat znaky, které u rozpadajícího se klobouku už nepoznáte.

Pokud je Longo sucho, nechoďte do lesa vůbec. Nejenže nic nenajdete, ale zbytečně utlačujete podhoubí. Po vydatných deštích naopak vyrazte do lesa s košem, ale bez igelitky – houby potřebují vzduch. A když se počasí změní ze dne na den, berte to jako signál, že růstová vlna skončila. Lepší je počkat na další cyklus dešťů a teprve pak vyrazit.

Přinesli jste z lesa plný košík a teď stojíte nad dřezem. Než začnete houby krájet, zbavte je hrubých nečistot ještě nasucho. Jehličí, listí, mech a zbytky hlíny jdou dolů nejlépe měkkým kartáčkem nebo suchým hadříkem. Klobouk otírejte od okraje ke středu, nohu odřízněte těsně pod kloboukem. Tento krok dělejte venku nebo nad novinami, protože smetí se roznáší po celé kuchyni.

Co mykorhiza reálně dělá a kde ji čekat Ektomykorhiza obaluje jemné kořínky u borovic, smrků, dubů, buků, bříz a modřínů. Arbuskulární mykorhiza proniká do buněk kořene u javorů, jasanů, lip, ale i u většiny bylin a trav. Rozdíl je v tom, že ektomykorhiza vytváří na povrchu kořene viditelný plášť a síť hyf do okolí, zatímco arbuskulární se projevuje drobnými strukturami uvnitř pletiva. V praxi to znamená: u lesních dřevin hledejte na kořenech bílé, krémové nebo hnědé obaly a vlákna, u listnáčů spíš spoléhejte na správný půdní režim než na vizuální kontrolu.

Většinu klobouků, jako jsou hřiby, kozáci nebo lišky, stačí otřít vlhkým hadrem. Namočte hadr do studené vody, vyždímejte ho do polovysucha a přetřete povrch. Hadr po každé houbě propláchněte, jinak budete nečistoty jen rozetírat. Nepoužívejte jar ani jiné saponáty. Houba je pórovitá a nasákne je, což se projeví na chuti i na trvanlivosti.

Při výsadbě namočte kořenový bal do vody s přírodním výluhem z lesní půdy nebo do komerčního mykorhizního inokula, ale jen podle návodu. Silnější koncentrace není lepší, může kořeny spálit. Po výsadbě udržujte vlhko první dvě sezony, pak už zalévejte jen v dlouhém suchu. Vyhněte se herbicidům v okolí kmene a omezit je potřeba i hnojení dusíkem. Pokud se na kořenech po roce neobjeví žádné houbové obaly, zkontrolujte pH: většina lesních dřevin chce kyselou až mírně kyselou půdu, vápnění mykorhizu potlačuje.

Výsledek se nedostaví hned. První známky lepšího příjmu živin a odolnosti vůči suchu přicházejí obvykle ve třetí až páté sezoně. Kdo vydrží bez chemie, mulčování a s trpělivostí, pozná to na přírůstcích i na barvě listí. Kdo sáhne po rychlém hnojivu a holé půdě, bude stromy nahrazovat každé jaro.

Po očištění houby rychle zpracujte. Neskladujte je v plastovém sáčku, protože se v něm zapaří a zplesniví. Použijte papírový sáček, košík nebo misku vyloženou utěrkou a dejte je do chladu. Ideálně je zpracujte do druhého dne. Pokud to nejde, nakrájejte je a krátce poduste, pak je nechte vychladnout a dejte do mrazničky. Tím si zachováte úrodu i na později.

Pro plodnice samotné je rozhodující vlhkost vzduchu, výměna plynů a stálá teplota. Sáček lépe udrží vlhkost, ale hůř se v něm vyměňuje vzduch, takže se musí větrat. Taska dýchá lépe, ale rychleji vysychá. Nejlepší výsledky dává kombinace: sáček jako hlavní blok pro první sklizeň a taska na dosypání zbytků substrátu, ze kterých se dá získat druhá vlna. Nikdy nepřesouvejte blok z místa na místo během růstu plodnic – otřesy a změny podmínek je zastaví.

Kdy houbu opravdu namočit a kdy ne Máčení je nejrychlejší cesta, jak houbu zničit. Houby jsou jako houba na nádobí – nasáknou vodu a pak se v pánvi dusí místo restování. Výjimkou jsou druhy s hlubokými rýhami nebo silně zablácené plodnice. I ty namáčejte co nejkratší dobu, maximálně na několik vteřin, a hned je osušte čistou utěrkou. Nikdy je nenechávejte ve vodě ležet, dokud nepřijdou na řadu.

Největší pastí je muchomůrka zelená. Mladé plodnice mají klobouk zavřený a vypadají jako bílé vejce, takže je lidé pletou s žampionem nebo s holubinkou. Rozdíl poznáte na řezu: muchomůrka zelená má pod kloboukem vždy bílé lupeny, pochvu (vaginou) ukrytou v zemi a prsten na třeni. Žampion nikdy nemá pochvu a jeho lupeny postupně růžoví až hnědnou. Pokud houbu vytrhnete bez kontroly spodku třeně, přijdete o rozhodující znak.

Houba dodává stromu vodu a fosfor, výměnou dostává cukry z fotosyntézy. V půdě bez mykorhizy se proto hůř daří i přes dostatek živin. Typický omyl je přihnojovat mladé stromky plným minerálním hnojivem: vysoké dávky dusíku a fosforu potlačují tvorbu mykorhizy a rostlina si zvykne na „infuzi". Další chyba je hluboké rytí a časté okopávání kolem kmene, které ničí jemné kořeny i hyfová vlákna. Stejně škodí zhutnělá půda a holá, vysušená plocha bez krytu.