Když klub přestane tlačit na výsledek, mladí hráči zůstanou
Praktický dopad: trenér musí mít na lavičce náhradníka, který zvládne zaskočit na více postech. Pokud tým nemá univerzálního hráče, po červené kartě se rozpadne rozestavení a snadno inkasuje. Proto se vyplatí sledovat, kdo je ohrožen žlutou kartou už od začátku zápasu – hráč se dvěma žlutými v předchozích zápasech hraje opatrněji a soupeř na to často útočí.
Další častá chyba je ignorování druhého míče. Dlouhý nákop často skončí odražením od hlavy nebo špatným zpracováním. V tu chvíli rozhoduje, kdo je blíž. Vysílající hráč i ostatní záložníci musí okamžitě posouvat tým dopředu a připravit se na sběr odraženého míče. Bez toho je nákop jen ztrátou míče s pomalým návratem.
Zásadní je také prostředí v kabině. Mladí hráči odcházejí, když zažívají ponížení nebo tlak na výkon od starších spoluhráčů. Klub by měl mít jasná pravidla pro chování a ta platit pro všechny stejně. Pokud trenér toleruje posměch nebo šikanu, ztratí nejen hráče, ale i pověst. V českém fotbale je to častý problém a řeší se až ve chvíli, kdy hráč odejde.
Poslední krok je udělat si doma krátký test: obléct všechno, co běžně nosíte, a pět minut se hýbat – dřepy, předklony, rychlé kroky. Co tlačí při tomto testu, bude bolet i v zápase. Výstroj, která sedí, se po nasazení přestane připomínat. Pokud na ni během hry myslíte, něco je špatně.
Typickou chybou je přehlížení komunikace s rodiči. Rodiče často odcházejí kvůli tomu, že nevědí, co se děje. Ne kvůli penězům nebo výsledkům. Klub by měl mít pravidelný měsíční rozhovor s rodiči, kde se mluví o pokroku, ne o chybách. To zabere dvacet minut a udrží hráče v klubu o dva roky déle. Další chybou je slibovat áčko. Slib, který se nesplní, je horší než žádný slib.
Zkrátka: žlutá je varování, červená je konec. Sledujte, kdo je ohrožen, a přizpůsobte tomu hru dřív, než přijde druhá karta.
Před koupí si vždy zjisti, jestli lze výstroj vrátit nebo vyměnit, když ji doma vyzkoušíš v pohybu. Až ji budeš mít, udělej si vlastní test: obleč ji, zapni všechny pásky a deset minut vydrž v běžné zátěži. Teprve pak poznáš, jestli sedí na míru, nebo jen na regálu.
Nakonec je potřeba říct, že motivace nevzniká z peněz ani z vyhlídek na profesionální smlouvu. Vzniká z toho, že hráč vidí smysl v každém tréninku. Když má jasný cíl, trenéra, kterému věří, a partu, se kterou chce být, zůstane i bez vidiny velkého angažmá. Klub, který to pochopí, nemusí přemlouvat. Stačí, když vytvoří podmínky, ve kterých se mladý hráč cítí jako doma.
Co funguje v praxi Prvním krokem je přestat měřit úspěch mládežnického týmu tabulkou. U kategorií do patnácti let nemá umístění žádnou vypovídací hodnotu. Mnohem důležitější je, kolik hráčů z ročníku se dostane do áčka nebo do reprezentace. Pokud klub vyhrává žákovskou ligu, ale v devatenácti nemá vlastní odchovance, je to selhání, ne úspěch. Rodiče to pochopí, když jim to trenér vysvětlí na začátku sezony.
Druhým krokem je individuální plán. Každý hráč by měl vědět, na čem pracuje a proč. Ne obecně „zlepšit fyzičku", ale konkrétně: „do konce podzimu zvládneš pět zrychlení po sobě bez ztráty kontroly míče". Trenér mládeže by měl mít na starosti maximálně patnáct hráčů, aby si takový plán mohl dovolit. Pokud jich má třicet, nemůže dělat nic jiného než organizovat zápasy.
Většina českých klubů řeší odchod mladých hráčů ve chvíli, kdy už je pozdě. Ve čtrnácti nebo patnácti letech přichází nabídka z většího klubu nebo ze zahraničí a rodiče i hráč váhají. Pokud do té doby neměli důvod zůstat, odejdou. Nejde přitom o peníze. Jde o to, jestli hráč cítí, že se v klubu posouvá, a jestli má vztah s trenérem a spoluhráči.
U chráničů platí, že musí kopírovat tělo, ale nesmí ti bránit v pohybu. Zkus si dřep, předklon, zvedni ruce nad hlavu a udělej několik rychlých kroků. Sleduj, jestli se výstroj posouvá, tlačí do žeber nebo se ti vyhrnuje. Pokud se při pohybu posune o víc než dva centimetry, je buď špatně velká, nebo špatně nastavená. Mnoho modelů má přitom nastavitelné pásky – použij je, ale nepřetahuj.
Při výběru hráčské výstroje se většina lidí soustředí na barvu, značku nebo cenu. Jenže právě velikost a střih rozhodují o tom, jestli ti výstroj bude sloužit, nebo tě bude pokaždé otravovat. Špatně padnoucí výstroj se neprojeví hned v obchodě – často to poznáš až po několika trénincích, kdy už je pozdě na výměnu.
Základem je měřit se ve chvíli, kdy jsi v klidu a máš na sobě jen tenké oblečení. Potřebuješ obvod hrudi, pasu a boků, ale i délku trupu a paží. U kalhot pak i vnitřní délku nohy od rozkroku ke kotníku. Měř si tělo, ne oblečení – výstroj se navrhuje tak, aby seděla na míru, ne na tvoje tričko. Naměřené hodnoty si zapiš a porovnej s tabulkami konkrétního výrobku, protože čísla se mezi značkami liší i o několik centimetrů.