Když si spletete muchomůrku, skončíte na jednotce

Co dělat každý den a co se nevyplác

Bezpečnostní rizika v podkroví se liší od běžného pokoje. Nízké parapety u střešních oken svádí k otevírání dokořán, a to i u oken s bezpečnostní klikou. Pokud jde okno otevřít víc než na ventilační štěrbinu, doplňte pevnou zábranu nebo omezovač. U šikmin, kde se dítě může opřít, počítejte s tím, že nábytek pod oknem nesmí být přemístitelný — židle nebo komoda se stanou schůdkem během několika sekund.

Bezpečné rozeznávání hub začíná u rozhodnutí, které druhy vůbec sbírat. Začátečník by se měl držet maximálně deseti druhů, které si dokáže stoprocentně ověřit. Mezi bezpečné patří hřib smrkový, hřib hnědý, klouzek obecný, liška obecná, ryzec pravý, kozák březový, bedla vysoká a holubinka mandlová. Pokud si nejste jisti u třetiny nálezu, nechte ji v lese. Jedna nejistá houba v košíku může zkazit celý pokrm.

Druhá strana stejné mince je vlhkost. Teplý vzduch stoupá vzhůru a v podkroví se ochladí, takže na šikminách snadno kondenzuje voda. Pokud se pod střešní krytinou nedostatečně větrá, objeví se plíseň v rozích a za nábytkem. Zkontrolujte, zda jsou v konstrukci větrací mezery a zda nejsou ucpané izolací. Symptomem je zatuchlý zápach ráno a orosená okna i v době, kdy venku nemrzne.

Typické chyby vznikají ve spěchu. Lidé sbírají houby do igelitové tašky, kde se plodnice zapotí a rozmáčknou, takže znaky zmizí. Další chybou je spolehnutí na chuť nebo vůni. Chuťové zkoušky nedělejte vůbec, protože i malé množství toxinu může poškodit játra. Stejně tak neplatí, že houba ohlodaná zvířetem je bezpečná. Zvíře může mít jinou toleranci. A pozor na „babské rady" typu stříbrná lžička zčerná. To je pověra, nikoli důkaz.

Pět znaků, které vás podrží i v hustém lese Nejprve zkontrolujte spodní stranu klobouku. Rourky, lupeny nebo lišty rozhodují o celé skupině a bývá to první krok k omylu. Potom plodnici vyjměte celou, i s třeněm a případnou pochvou u báze. Muchomůrka zelená má na bázi třeně bílou pochvu a na třeni prsten, který se ale snadno setře. Právě proto se vyplatí houbu vytáhnout, ne odříznout. Dále si všímejte barvy dužniny po rozříznutí a případné změny barvy. Některé hřiby modrají, jiné červenají, a to je důležitý rozlišovací znak.

Na řekách s peřejemi třetího stupně a výš už otevřená helma nestačí. Potřebujete celokrytou přilbu s chráničem brady a uší. Kámen pod hladinou nevidíte a rána do spánku nebo čelisti je častější než náraz do temene. Vesta musí mít pevný límec, který hlavu podrží ve správné poloze, a alespoň dvě až tři upínací přezky v pase, ne jen jednu. Zkontrolujte nosnost – udává se v newtonech a musí odpovídat vaší váze i typu vody. Podcenění nosnosti je klasická chyba: vesta vás nadnáší, ale při delším plavání v peřeji se unavíte a ztratíte orientaci.

Nejčastější chyba je lití oleje „od oka" během smažení. Když se placka zdá suchá, lidé dolévají tuk, ale problém je jinde – v příliš silné vrstvě těsta nebo v málo rozpálené pánvi. Další častou chybou je přidání mléka. To sice těsto zjemní, ale zároveň ho zředí a bramborák se pak rozpadá a saje tuk. Voda z brambor stačí.

Pokud se po jídle objeví nevolnost, zvracení, průjem nebo bolesti břicha, nečekejte, až to přejde. Vezměte zbytek jídla nebo hub s sebou do nemocnice, lékaři to pomůže určit druh a podat správné antidotum. Ani pozdní nástup potíží po osmi hodinách není důvod k domácímu léčení. Bezpečný houbař není ten, kdo zná nejvíc druhů, ale ten, kdo dokáže říct ne a nechat houbu v lese.

Když si nejste jisti, použijte atlas hub s fotkami a popisem, ale atlas berte jako kontrolu, ne jako zdroj odvahy. Naučte se nejprve určovat houby na procházce bez košíku, jen pro pozorování. Teprve až si budete jisti u celé plodnice včetně báze, sbírejte. Domů noste jen čisté, nečervivé a čerstvé plodnice. Staré a rozmočené houby se snadno rozpadnou a znaky se ztratí.

Rozhodující je místo růstu a celkový vzhled plodnice. Hřib smrkový roste pod smrky, má hnědý klobouk, bílou až žlutavou rourkovou vrstvu a bílou dužninu, která po rozříznutí nemodrá. Když dužnina modrá, nejde o hřiba smrkového, ale o některý z hřibů, které se sice dají jíst, ale začátečník je nerozezná. Liška obecná má žloutkově žlutý klobouk s podvinutým okrajem a místo lupenů tlusté, vidličnatě větvené lišty sbíhající na třeň. Záměna s jedovatou liškou není častá, ale existuje strojově podobná lištička, která roste v trsech.