Malí a velcí na jednom dvoře: komu dát jakou hru

Před hrou zkontrolujte počasí a jeho vývoj, ne jen aktuální teplotu. Přívalový déšť během hodiny změní strž v neprůchodný svah a louku v bahno. Zjistěte, jestli v oblasti neprobíhá těžba dřeva nebo jiné práce, a zda se nekoná jiná akce, která by křížila vaši trasu. Na začátku hry pak krátce zopakujte pravidla: kde se nesmí běhat, kde se nesmí střílet, co dělat při setkání s cizím člověkem nebo se zvířetem.

Než začnete, ujasněte si, co chcete, aby hra přinesla. Pokud jde o zábavu pro děti, stačí krátká aktivita na deset až patnáct minut. Pokud řešíte vztahy v týmu, vyberte něco delšího, kde se projeví role a domlouvání. Důležité je odstranit bodování, které staví jednoho proti druhému. Místo toho měřte společný výsledek – kolik úkolů jste zvládli jako skupina, kolik času vám to trvalo, kolik chyb jste udělali. Právě společný výsledek drží pozornost u spolupráce, ne u soupeření.

Jak hru uvést a na co si dát pozor Na začátku jasně řekněte pravidla a hlavně cíl. Vysvětlete, že se nevyhrává na úkor druhého, ale že úspěch je možný jen tehdy, když se zapojí všichni. Nechte skupinu, ať si sama rozdělí role – někdo organizuje, někdo hlídá čas, někdo radí. Běžná chyba je, že dospělý nebo vedoucí začne hru řídit příliš a lidé jen plní příkazy. Pak se spolupráce vytratí a nastoupí poslušnost. Další častá chyba je příliš mnoho pravidel. Čím jednodušší zadání, tím víc prostoru pro skutečnou domluvu.

Na závěr platí tři pravidla, která oceníte vždy. První: střídejte hry po deseti až patnácti minutách, jinak se pozornost vytratí. Druhé: vysvětlujte pravidla předem a krátce, ne za běhu. Třetí: mějte připravenou jednu hru navíc, kterou vytáhnete, když se začnou hádat. Když se děti hádají o pravidla, nechte je vymyslet nové – často je to baví víc než původní hra.

Nejčastější chyba je spoléhat na to, že si věci půjčíte od ostatních. Druhá je brát si na sebe nové boty nebo nové vybavení přímo v den hry. Všechno, co máte na sobě a co ponesete, vyzkoušejte dopředu na kratší trase. Zjistíte, kde vás tlačí, co se rozvazuje a co zbytečně váží.

Čtvrtým krokem je zapojit je do rozhodování. Nechte je vybrat hru ze dvou možností, ne z dvaceti. Dovolte jim rozdat karty nebo hodit kostkou za soupeře. Jakmile mají nějakou kontrolu nad tím, co se děje, přestávají být jen diváky a začnou být součástí hry. Pozor na opačný extrém: příliš mnoho voleb je paralyzuje a hádka o výběr je delší než samotná hra. Dvě možnosti stačí.

Třetí je „kuželky z petek". Nasbírejte pět až sedm plastových lahví, naplňte je do třetiny vodou a postavte do trojúhelníku. Malé házejí z metru, velké ze tří. Kdo porazí víc, jde o krok zpět. Typická chyba je dát všem stejnou vzdálenost – malé pak přestanou hrát po dvou kolech. Další chyba je používat těžký míč. Tenký tenisák nebo hadrová koule stačí, protože velké dítě s těžkým míčem snadno rozbije okno nebo rozbije láhev.

Krátká hra je lepší než dlouhá výhra Třetím krokem je nastavit jasný konec. Děti potřebují vědět, kdy hra skončí, ještě než začnou. Řekněte předem: hrajeme tři kola nebo dokud někdo nezíská pět bodů. Když je cíl krátký a konkrétní, vydrží déle. Naopak hra bez konce, kde se jen tak pokračuje, je pro ně past. Pokud vidíte, že zájem opadá, hru ukončete dřív, než se rozpadne sama. Lepší je skončit o minutu dřív s dobrým pocitem než o pět minut později s pláčem. Děti si pak příště vzpomenou, že to bylo fajn, a chtějí si zahrát znovu.

Druhým krokem je zjednodušit pravidla na absolutní minimum. Zahrajte první kolo bez bodování, bez trestů a bez speciálních karet. Cílem není vyhrát, ale dostat se do rytmu. Teprve když děti samy řeknou, co mají dělat, přidejte jednu další možnost. Typická chyba je vysvětlit všechno najednou – rodič předčítá pravidla jako návod k pračce a děti už u třetí věty přestanou poslouchat. Mnohem lepší je říct jednu větu, ukázat ji na vlastním tahu a nechat je hrát.

Na závěr se osvědčuje společná úklidová hra, která není trestem, ale součástí dne. Nastavte časovač a rozdělte místnost na zóny, každý uklidí svou. Kdo skončí dřív, může připravit svačinu nebo vybrat další aktivitu. Tím se deštivý den uzavře bez pláče nad hromadou věcí na zemi. A hlavně: když se něco nepovede, není to selhání. Někdy stačí vyměnit hru za čtení nebo za pečení a odpoledne zachrání i ta nejjednodušší věc, kterou jste měli celou dobu po ruce.

Po skončení věnujte pár minut rozhovoru. Ptejte se, co pomáhalo a co naopak brzdilo. Nehodnoťte výkon jednotlivců, ale způsob, jakým se skupina dohodla. Právě v tom je hlavní přínos těchto her – učí lidi mluvit spolu, naslouchat a hledat řešení, které nikoho nevyřadí. Ať už hrajete doma, ve škole nebo na poradě, zapamatujte si jednu věc: pokud se na konci smějí všichni, vyhrálo se tak, jak má.