Šest pohybových her, které ve družině rozproudí energii

Třetí oblast, kterou lidé přehlížejí, jsou područky. Když se na ně při psaní opíráte celou vahou předloktí, přenášíte tlak na ramena a krční páteř. Zkuste sundat ruce z područek a psát deset minut bez nich. Pokud cítíte, že se vám ramena zvedají k uším a vy se hrbit, je to známka toho, že područky jsou buď příliš nízko, nebo příliš vysoko. Ideální výška je taková, aby předloktí svíralo s paží pravý úhel a lokty zůstaly u těla. Většina sedaček umožňuje područky výškově nastavit, ale málokdo to po koupi vůbec zkouší.

Pokud máte k dispozici delší chodbu nebo venkovní prostor, vyzkoušejte „Tichou štafetu". Děti stojí ve dvou řadách a předávají si míček nebo srolovanou ponožku ne rukama, ale koleny, bradou či lokty. Vítězí tým, který štafetu dokončí bez pádu předmětu. Tato hra procvičí koordinaci, ale také trpělivost – děti se musí navzájem hlídat a radit si. Typická chyba: snažit se o rychlost za každou cenu, proto předem zdůrazněte, že pomalé a jisté předání je rychlejší než uspěchaný pohyb vedoucí k pádu.

Pokud sedačka má nastavitelnou bederní oporu, ale vy ji nikdy nepoužíváte, přijdete o jedinou možnost, jak si sedák i opěradlo přizpůsobit aktuální únavě. Každé ráno, když začnete pracovat, si oporu nastavte tak, aby vyplňovala mezeru mezi obratli a židlí. Během dne se ale vaše svaly unaví a páteř se mírně stlačí, proto je vhodné oporu po čtyřech hodinách sezení znovu dolitnout. Nedělejte to ale ve chvíli, kdy už cítíte ostrou bolest — to je pozdě, protože svaly už jsou v křeči a žádná změna polohy jim nepomůže.

Nezapomeňte na závěr zařadit zklidnění. Po svalové zátěži je vhodné protažení formou hry „Sochy": děti se volně pohybují, na hudební pauzu nebo tlesknutí ztuhnou v pozici, kterou vymyslely. Kdo se pohne, usedá do tureckého sedu a pozoruje ostatní. Postupně tak zůstává v klidu celá skupina a můžete plynule přejít k odpolednímu odpočinku. Tento rituál je důležitý proto, aby se děti naučily vnímat hranici mezi pohybem a klidem – což se jim hodí i při přechodu do šaten.

Typickou chybou je nekonzistentnost. Jeden den psovi dovolíte skákat na návštěvy, druhý den na něj křičíte. Jeden den ho necháte tahat na vodítku, druhý den za to trhnete. Pes se pak cítí nejistě, protože neví, co si počít. Jasná pravidla, která platí vždy a pro všechny členy domácnosti, jsou základem klidného soužití. Až pes pochopí, že svět s vámi je čitelný a bezpečný, přestane být úzkostný a začne se chovat uvolněně. To se projeví nejen ve výcviku, ale i v běžném životě – pes lépe spí, méně ničí věci a samotu.

Jak vybrat správnou matraci a uspořádat prostor kolem postele Matrace by měla podpírat páteř v přirozeném zakřivení, což poznáte podle toho, že se nepropadáte ani netlačíte do ramen. Vybírejte ji proto podle hmotnosti a spánkové polohy, ne podle tvrdosti. Lehčí lidé potřebují měkčí matraci, těžší naopak tužší. Testování v obchodě je dobré, ale skutečný test přichází až po pár nocích. Nebojte se využít záruční dobu, pokud vám matrace nesedne. Polštář by měl vyplnit mezeru mezi hlavou a matrací – pro spáče na zádech je vhodnější nižší, pro boční spáče vyšší.

Teplota v místnosti je často podceňovaným faktorem. Optimální teplota pro spánek se pohybuje mezi 18 a 20 stupni Celsia. Pokud se v noci budíte s pocitem horka, zkuste před spaním vyvětrat a použijte prodyšné přírodní materiály na lůžkoviny i pyžamo. Bavlna a len odvádějí vlhkost, zatímco syntetika zadržuje teplo. Vyvarujte se také příliš silné peřiny, která způsobuje přehřívání organismu. Přetopená ložnice vede k častému probouzení a mělkému spánku, ze kterého se ráno cítíte unavení.

Největší chybou bývá nasadit příliš rychlé tempo hned po svačině. Trávicí proces si žádá klid, proto první čtvrthodinu zařaďte hry s nižší intenzitou, třeba tzv. „Živé pexeso". Děti rozdělte do dvojic, každá dvojice si v tichosti zvolí stejný pohyb – jeden si klekne, druhý se otočí kolem dokola, třetí zamává rukama. Pak se všichni promíchají po místnosti, na povel se zastaví a každý předvede svůj pohyb. Úkolem je najít partnera, který dělá totéž. Vzniká přitom veselý chaos, ale děti se pohybují, soustředí se na ostatní a přirozeně si procvičují paměť.

Když bolí jen bedra, chyba bývá v opěradle Druhý nejčastější problém se skrývá v bederní opoře. Většina levnějších sedaček má v opěradle plastovou nebo dřevěnou desku, která je potažená tenkou vrstvou pěny. Po roce intenzivního používání se tato výplň stlačí a vy místo podpory cítíte tvrdý materiál, který tlačí do kostrče nebo naopak do lopatek. Zkuste jednoduchý test: položte ruku mezi vlastní bedra a opěradlo. Pokud mezi zády a židlí projde celá dlaň bez odporu, je podpora příliš malá. Pokud se ruka nevejde vůbec, je opora příliš velká a nutí vás do nepřirozeného prohnutí. Ideální je, když se mezi záda a opěradlo vejde jen okraj dlaně, a to v místě těsně nad pánví.