Co se stane, když děti na týden odloží obrazovky

Prevence je přitom jednodušší než samotné řešení hádek. Zkuste doma vytvořit jasný systém, kdy má každé dítě své místo na ukládání hraček a kdy se „veřejné" hračky střídají podle pravidel, která si děti samy vytvoří. Například si společně nakreslete tabulku, kdo si s kterou hračkou hraje v který den. Děti pak vnímají pravidla jako vlastní, ne jako diktát z vaší strany. A pokud hádka stejně propukne, zkuste ji brát jako příležitost k učení – ne jako selhání vás ani dětí. Každá vyřešená hádka je krok k tomu, aby spolu děti uměly vycházet i bez vaší asistence.

Co dělat, když dítě odmítá cokoli bez obrazovky? Tady přichází na řadu nejdůležitější princip: nabídněte možnost volby, ale vždy jen mezi dvěma aktivitami. „Chceš postavit bunkr, nebo si zahrajeme na schovávanou?" Tím dítě získá pocit kontroly, aniž by mělo šanci říct „nic" a skončit u mobilu. Pokud zabere nerozhodnost, zkuste aktivitu s překvapením – připravte si předem krabici s rekvizitami a řekněte: „Dneska otevřeme truhlu, ale teprve až uklidíš hračky." Napětí a tajemství dokážou zázraky.

Dalším častým problémem je tvar dudlíku. Klasické kulaté savičky jsou vhodné pro děti, které dobře sají, ale pokud miminko špatně přisává nebo má citlivá ústa, zkuste anatomicky tvarovanou savičku – má zploštělou špičku, která lépe kopíruje patro. U dětí s problémem s kojením se vyplatí lahvička s širokým hrdlem, která umožňuje přirozenější pohyb jazyka. Nezapomeňte, že každé miminko je jiné, takže to, co vyhovuje jednomu, nemusí vyhovovat druhému. Vyzkoušejte klidně dva až tři typy, ale vždy jen jeden nový po druhém, abyste poznali, co dělá potíže.

Možná narazíte na to, že některé děti emocionální hry odmítají, protože jim připadají trapné nebo příliš „na měkké". V tom případě je zkuste propojit s pohybem – třeba pantomimou, kdy dítě předvádí emoci a vy ji hádáte, nebo hrou na „slepou kresbu", kdy dítě popisuje emoci a vy ji kreslíte podle jeho pokynů. Častou chybou je, že rodiče hru vzdají po prvním neúspěchu. Buďte trpěliví a nabízejte různé varianty. Vždy, když si hrajete, sledujte, co dítě baví, a přizpůsobte se. Výsledkem pak není jen kratší vztek nebo více úsměvů, ale i to, že dítě samo začne rozpoznávat emoce u druhých a nabídne pomoc, aniž byste o to museli žádat.

Další účinnou aktivitou je hra na „zrcadlo". Sedněte si proti sobě a předvádějte různé výrazy obličeje – úsměv, zamračení, překvapené oči. Dítě je opakuje a vy pak společně hádáte, jaká emoce to může být. Tato hra rozvíjí empatii, protože se dítě učí číst signály druhých lidí, nejen své vlastní. Pokud si nejste jistí, jak na to, začněte s výraznými emocemi a postupně přidávejte jemnější nuance. Vyhněte se však tomu, abyste hru brali jako zkoušku nebo soutěž – hlavní je, aby ji dítě bavilo a cítilo se bezpečně.

Údržba je často přehlížená, ale bez ní se hygieně nevyhnete. Po každém použití lahvičku rozeberte, vymyjte kartáčem a nechte uschnout. Dudlíky a savičky pravidelně vyměňujte – když ztratí průtažnost, praskají nebo mění barvu, je čas na nový. Nikdy nepoužívejte savičku, která je lepkavá, protože to znamená, že se začíná rozkládat. Při sterilizaci dodržujte pokyny výrobce – některé materiály snesou vařící vodu, jiné jen páru nebo studenou sterilizaci.

Vyzkoušejte také hru s loutkami nebo plyšáky, která je vhodná pro mladší děti i pro ty, které se stydí mluvit o sobě. Vytvořte jednoduchou scénku, kde jedna loutka pláče, protože se jí něco nepovedlo, a druhá ji utěšuje. Dítě si vybere roli a vy mu pomáháte reagovat: „Co řekneš medvídkovi, aby se cítil lépe?" Tato hra rozvíjí schopnost nahlédnout do cizího prožívání, aniž by se dítě cítilo ohrožené. Pozor na to, abyste scénky nedělali příliš dlouhé – u malých dětí stačí pět minut, jinak ztratí zájem. Ideální je zařadit tuto aktivitu ve chvíli, kdy je dítě klidné a naladěné na spolupráci, ne když je unavené nebo hladové.

Začněte tím, že si sednete a společně si sepíšete, na co vlastně telefon denně používá. Nejde o výslech, ale o obyčejný seznam: zprávy s kamarády, videa, hry, sociální sítě. Pak si každý označí, co je pro něj důležité a co by mu chybělo. Zjistíte, že se často opakují dvě věci: spojení s partou a zabití nudy. Když tohle pojmenujete, snáz se hledá náhrada, která není „vypnout telefon a jdi se učit".

Děti často neumí pojmenovat, co se v nich děje. Když přijdou ze školky nebo školy, převalí se v nich vztek, smutek nebo radost, ale nemají slovník, jak to sdělit. Právě hra je přirozený most mezi tím, co prožívají, a tím, co dokážou vyjádřit. Místo dlouhých řečí o pocitech ji využijte jako nástroj, který dítěti pomůže zvládat emoce a zároveň se vcítit do druhých. Klíčové je nebát se experimentovat a zapojit vlastní fantazii.