Geotermální poklad Islandu: jak ho využít ve svůj prospěch

Když plánujete túru, většinou se soustředíte na výstup, převýšení a vrcholové výhledy. Sestup ale bývá tím, co tělo zatíží nejvíc. Právě při klesání dochází k nejčastějším zraněním – podvrtnutým kotníkům, namoženým kolenům nebo přetíženým šlachám. Přitom stačí pár konkrétních kroků, aby byl sestup bezpečný a zvládli ho i méně zkušení.

Pro akumulaci se nejčastěji používají materiály s objemovou hmotností nad 1 600 kg/m³ – plná cihla, beton, vápenopískové tvárnice nebo nepálená hlína. Pokud stavíte dům s těžkým zdivem, počítejte s tím, že akumulace funguje jen tehdy, když je zdivo v přímém kontaktu s vytápěným prostorem. Omítka či obklad z dřevěných panelů dokáží akumulační schopnost výrazně snížit. Proto se vyplatí navrhnout stěny tak, aby jejich vnitřní povrch zůstal obnažený – nebo alespoň s minimální vrstvou tradiční omítky.

Praktickým pomocníkem je tzv. „test na žampiony": když nakrájíte klobouk, žampion má lupeny nejdřív narůžovělé, pak hnědé; muchomůrka zelená je má bílé po celý život. Další vodítko je vůně – muchomůrka zelená je bez výrazné vůně, zatímco žampiony voní po anýzu nebo mandlích. Ale pozor: vůně je subjektivní a při menším množství nemusí být spolehlivá. Jediný jistý způsob je naučit se poznávat druhy podle více znaků najednou, nejlépe s odbornou literaturou nebo s někým, kdo houby skutečně zná.

Pokud i přes veškerou opatrnost dojde k podezření na otravu, nevyvolávejte zvracení a okamžitě vyhledejte lékařskou pomoc. Vezměte s sebou zbytky hub nebo jejich fotografie, ideálně před tepelnou úpravou. Nejezte houby, které jste nasbírali na neznámém místě, a nikdy nekombinujte více druhů v jednom jídle, protože pak nelze určit, který způsobuje potíže. Prevence je přitom jednoduchá: sbírejte jen mladé a dobře vyvinuté plodnice, které mají všechny určovací znaky, a vyhněte se sběru hub, které už začaly hnít nebo mají červivé třeně.

Běžná chyba spočívá také v tom, že se akumulační schopnost zdiva zbytečně „zahazuje" těžkými podlahovými krytinami – pokud položíte na betonovou desku silný koberec, teplo se do podlahy nedostane. Stejně tak masivní dřevěný obklad na vnitřní straně obvodové stěny z cihel způsobí, že stěna přestane fungovat jako akumulátor. Praktici proto doporučují před dokončením stavby promyslet i povrchové úpravy, nejen samotný materiál a tloušťku zdiva. Pokud chcete teplo z kamen skutečně využít, nechte vnitřní stěny bez obkladů a používejte hladké vápenné omítky.

Tloušťka stěny není všechno, rozhoduje časový průběh Optimální tloušťka akumulační stěny se odvíjí od toho, jaký zdroj tepla používáte. U krbových kamen nebo kamen na dřevo, kde dochází k výrazným výkyvům teploty, je vhodná stěna o tloušťce 20 až 30 cm. Tato tloušťka umožní, aby se teplo stihlo dostat do hloubky během jednoho až dvou dnů a postupně se uvolňovalo. Tenčí stěna se přehřívá a teplo sálá do místnosti příliš rychle, tlustší stěna zase zbytečně dlouho zůstává chladná uvnitř, čímž dochází k tepelným ztrátám do konstrukce.

Méně známá, ale stejně nebezpečná je muchomůrka jízlivá, která se podobá muchomůrce zelené, ale má nazelenalý nebo nažloutlý klobouk a často roste v listnatých lesích. Od jedlé muchomůrky slámožluté ji odlišíte hlavně podle lupenů – slámožlutá má lupeny smetanové až žluté, zatímco jízlivá je má bílé. Pokud narazíte na muchomůrku s bílými lupeny a nejste si jistí druhem, raději ji nechte být. Toto pravidlo platí pro všechny houby s bílými lupeny a bílým prstenem, které rostou v trávě nebo na okrajích lesa.

Každoročně se v českých lesích objeví desítky případů otrav muchomůrkami, přestože většina houbařů zná základní pravidlo: sbírat jen to, co stoprocentně znají. Nejčastější záměny se týkají muchomůrky zelené, která je smrtelně jedovatá, a jejích bílých či nazelenalých forem. Lidé si ji pletou se žampiony, bedlami nebo s muchomůrkou růžovkou. Rozdíl přitom poznáte na první pohled, pokud víte, na co se zaměřit.

Geotermální energii lze využít dvěma základními způsoby: přímo na teplo nebo nepřímo na výrobu elektřiny. Přímé využití je jednodušší – horká voda z vrtů se vede do výměníků, které ohřívají vodu v otopné soustavě. Tento systém používají islandská města, včetně Reykjavíku, kde se takto vytápí většina domácností. Nepřímé využití vyžaduje geotermální elektrárnu. Pára z vrtů pohání turbínu, která generuje elektřinu. Obojí má smysl pouze tam, kde je dostatečně horká voda nebo pára.

Při návrhu akumulačního zdiva rozhoduje především poměr mezi tepelnou kapacitou materiálu a rychlostí, s jakou je schopen teplo předávat do interiéru. Nejde jen o to, aby stěna byla tlustá – klíčové je, zda se do ní teplo vůbec dostane. Například běžná cihla plná pálená má jiné vlastnosti než beton nebo vápenopískové tvárnice. Čím hustší materiál, tím vyšší objemová hmotnost a tím lépe akumuluje. Naopak pórobeton či keramické tvárnice s dutinami mají nižší schopnost teplo ukládat, i když jejich izolační vlastnosti jsou výborné.