Když zvolíte špatné API, přepisování vás bude stát týdny
Zaveďte pravidlo, že každá změna požadavku musí projít testovacím dopadem. Při zadání nového chování se nejprve rozhodněte, která vrstva ho má ověřovat, a teprve potom pište test. If you liked this article and you would like to be given more info about více o tom please visit our page. Pokud změna ovlivní jen vzhled, nestačí kvůli ní upravovat unit testy. Pokud mění business pravidlo, patří test na úroveň domény, http://ingeekswetrust.De/Index.php?title=Benutzer:maxwellg30 ne do E2E. Tím se pyramida přizpůsobí realitě a zůstane použitelná i byt v paneláku prostředí, kde se zadání mění neustále.
Transakce a uzamčení se chovají odlišně. MySQL často spoléhá na opakovatelné čtení v rámci spojení, PostgreSQL řeší izolaci jinak a některé dotazy mohou čekat na zámek déle. Otestujte scénáře se souběžným zápisem ještě před ostrým provozem. Stejně tak ověřte chování funkcí pro práci s řetězci, datum a čas a rozdíly v regulárních výrazech — přepsané dotazy musejí vracet stejné výsledky jako původní.
Začněte tím, že projdete unit testy a označíte ty, podívejte se které testují implementační detail místo chování. Testy, které volají privátní metody nebo kontrolují přesný počet volání, při změně zadání padají jako první a jejich oprava stojí nejvíc času. Přepište je na testy vstupů a výstupů veřejného rozhraní. Ušetříte tím desítky minut při každé změně a snížíte riziko, že lidé začnou testy vypínat, protože „stejně pořád padají".
První zásadní věc je struktura projektu. Nedávejte všechny routy do jednoho souboru. Rozdělte je podle domén – například routes/users.js, routes/products.js – a v hlavním souboru je připojte přes app.use('/users', usersRouter). Samotnou logiku (validace, přístup k databázi) držte ve službách nebo controllerech, ne v routách. Routa má jen přijmout požadavek, zavolat službu a poslat odpověď. Tím se vyhnete tomu, že se vám za měsíc bude špatně hledat, kde se co děje.
E2E testy držte co nejkratší a co nejstabilnější. Každý E2E test, který závisí na konkrétních datech nebo pořadí kroků, bude při změně požadavků bolet. Používejte vlastní testovací data vytvářená přímo v testu, ne společnou databázi, na kterou se všichni spoléhají. Typická chyba je sdílený uživatel a sdílený záznam, který jednou za čas někdo smaže a celá sada spadne z důvodu, který s kódem nesouvisí.
REST postavíte rychle. Definujete kolekci a jednotlivé záznamy, přidáte stránkování, filtrování přes parametry a hotovo. Dobře se cachuje na HTTP úrovni, snadno se testuje a každý nástroj mu rozumí. Problém nastane ve chvíli, kdy jedna obrazovka potřebuje data ze čtyř zdrojů. Pak buď klient volá čtyři adresy, nebo přidáte složený endpoint, který začne duplikovat logiku. Sledujte, kolik dotazů reálně vzniká při načtení jedné stránky – pokud jich je víc než tři a opakovaně, REST začíná být drahý.
Konflikty řešte ručně a po jednom. Neodstraňujte značky konfliktu naslepo a nekopírujte cizí verzi bez čtení. Otevřete obě strany, rozhodněte, která část patří do výsledku, a po vyřešení znovu spusťte testy. Pokud se konflikt opakuje na stejném místě, znamená to, že dva lidé mění stejnou věc jiným způsobem. To je signál k domluvě, ne k dalšímu slučování.
Před spuštěním na produkci proveďte zkušební migraci na kopii dat a změřte dobu přenosu i dobu obnovy. Připravte si plán návratu: zálohu původní databáze, zmrazení zápisů a postup, jak vrátit aplikaci k původnímu systému, pokud kontrola selže. Po přepnutí sledujte chybové protokoly, pomalé dotazy a spotřebu spojení. Teprve až se ukáže, že aplikace funguje stabilně, odstraňte dočasné převodní vrstvy a staré zálohy.
Na co se zaměřit při samotném přenosu Data přenášejte po dávkách a po každé dávce kontrolujte počty řádků a kontrolní součty klíčových sloupců. Nejčastější chyba je předpoklad, že se přenesou i indexy a cizí klíče ve stejném pořadí. V PostgreSQL je bezpečnější nejdřív naplnit tabulky a omezení vytvořit až potom. Dejte pozor na identifikátory s velkými písmeny a na rezervovaná slova, která musí být v uvozovkách; jinak se objekt vytvoří, ale aplikace ho nenajde.
Pak inicializujte repozitář a nastavte identitu. Jméno a e-mail se propisují do každé změny, takže pokud je nastavíte špatně, opravovat historii dodatečně je otrava. Zkontrolujte, že se nastavení vztahuje na celý počítač i na konkrétní projekt, aby vás nepřekvapilo, že jeden repozitář má jinou identitu než druhý. Hned po inicializaci si udělejte přehled o stavu: příkaz pro zobrazení změn a rozdílů je to první, co byste měli ovládat zpaměti. Zbytek přijde až potom.
První uložený stav udělejte co nejmenší. Nezavazujte celý projekt jednou obří změnou. Rozdělte základ na logické celky: kostra projektu, konfigurace nástrojů, první funkční část. Každá změna má nést jednu srozumitelnou myšlenku a popis, který za měsíc pochopíte i bez kontextu. Popis typu „oprava" nebo „update" nemá žádnou hodnotu. Pište, co se změnilo a proč, ne jak. To je rozdíl, který poznáte ve chvíli, kdy budete hledat, kdy a kde vznikla chyba.