Císařský řez, nebo přirozený porod: co rozhoduje

Nejčastější chyba je barvení horké hmoty. Tekuté barvy se do ní nevmíchají rovnoměrně a vzniknou mramorované skvrny místo jednolité barvy. Další chyba je použití barvy na vodní bázi, která obsahuje alkohol nebo ředidlo. Ty hmotu rozleptají a ta po uschnutí popraská. Stejně tak nepoužívej potravinářské barvy určené k pečení za sucha, pokud je nemáš rozmíchané ve vodě. Suchý pigment se v těstě nespojí a práší.

Celý proces obvykle trvá několik dní až dva týdny, záleží na dítěti. Netlačte na výkon a nedávejte časové limity. Místo toho chvalte každý pokus, i ten neúspěšný. Jakmile dítě jednou samo vyjede a udrží rovnováhu, bude chtít jezdit pořád. Pak už jen stačí přidat zatáčení a brzdění. Brzdění učte dřív než jízdu z kopce. Nejdřív ať zkouší brzdit na rovině, kde jede pomalu, a teprve potom na svahu.

Konkrétní tipy, které fungují: Hra na obchod – dítě prodává a počítá, kolik korun dostane (použijte papírové peníze). Hra na detektiva – hledejte v časopise všechna písmena „O" nebo „S". Hra na kuchaře – čtěte recept a dítě odměřuje suroviny. U psaní použijte pískovničku nebo tác s krupicí – prstem píše písmena a hned je setře. U čtení zkuste střídavé čtení: vy čtete větu, dítě slovo. Nikdy netrvejte na tom, aby přečetlo celou stránku, když vidíte, že ho to nebaví.

Rozhodnutí mezi přirozeným porodem a císařským řezem není otázkou módy ani pohodlí. Většina porodů v Česku probíhá vaginálně a císařský řez tvoří zhruba čtvrtinu. Každá cesta má svá jasná pravidla, rizika i výhody. Rozdíl nespočívá v tom, která je „lepší", ale která je v dané situaci bezpečnější pro matku i dítě.

Nezapomínejte na bezpečnost. Helma musí sedět pevně a nesmí se posouvat do čela. Dítě by mělo mít dlouhé kalhoty a pevné boty, ne sandály. Pokud jezdíte na veřejné cestě, jděte raději na hřiště nebo na uzavřený dvůr. Když dítě spadne, nepropadejte panice. Zvedněte ho, zkontrolujte, jestli není zraněné, a pobídněte ho, ať zkusí znovu. Dlouhé přestávky po pádu vedou k tomu, že strach zesílí.

Než vůbec sundáte kolečka, ověřte, že kolo velikostně sedí. Dítě musí mít při stoji obě nohy položené na zemi, ne jen špičky. Pokud je kolo velké, bude mít strach a bude se přidržovat řídítek křečovitě. Sedlo nastavte tak, aby dítě dosáhlo na zem celou plochou chodidla. Řídítka musí být v takové výšce, aby se dítě nemuselo předklánět ani zaklánět.

Samostatnost nevzniká tím, že dítěti všechno vysvětlíme. Vzniká tím, že mu dáme prostor a čas. Rodiče často sklouznou k tomu, že udělají úkol za dítě, protože je to rychlejší a bez konfliktu. Jenže každé takové rozhodnutí ho učí, že se může spolehnout na někoho jiného. Prvním krokem je uvědomit si, které činnosti už dítě zvládne samo – i když pomalu a nedokonale.

Prvním krokem není šlapání, ale odrážení. Kolečka sundejte a pedály buď úplně odmontujte, nebo je nechte nahoře, ale dítě na ně nesmí dávat nohy. Najděte mírný svah s pevným povrchem, ideálně asfalt nebo zhutněný písek. Dítě se postaví nad rám, chodidly se odráží a nechá kolo jet. Cílem je, aby udrželo rovnováhu alespoň tři až pět sekund bez dotyku země. Tento dril opakujte klidně deset minut denně, dokud není odrážení plynulé a samozřejmé.

Typická chyba je držet dítě za řídítka nebo za rám příliš dlouho. Dítě se pak neučí samo korigovat rovnováhu a spoléhá na vás. Držte ho jen lehce, klidně za límec bundy, a po několika metrech pusťte. Další chybou je učit dítě na trávě. Tráva zpomaluje a dítěti se hůř rozjíždí, takže se rychleji unaví a ztratí motivaci. Používejte raději rovinatý, pevný a prázdný povrch.

Kdy zvýhodnění zaniká a co hlíd

Rovnováha na prvním místě, šlapání přijde samo Jakmile dítě zvládne delší jízdu bez nohou na zemi, přidejte pedály. Nenutíte ho šlapat hned. Nejdřív ať jen položí nohy na pedály a nechá kolo jet z mírného svahu. Zpočátku bude mít tendenci se při šlapání zastavit a položit nohu na zem. To je normální. Místo abyste ho tlačili do výkonu, postavte se vedle a držte ho za rameno nebo za sedlo. Po pár jízdách zjistí, že kolo jede i bez odrážení.

U starších dětí se osvědčuje domluvit se na konkrétních povinnostech, které jsou jasně dané a pravidelné. Ne „pomáhej, když je potřeba", ale „každou středu vyneseš koš". Dítě si tak zvykne, že se na něj spoléhá. Když úkol nesplní, nechte ho nést důsledky – například si druhý den nemůže jít ven, dokud není hotovo. Vyhněte se ale trestům, které s činností nesouvisí. Přirozený důsledek je vždy lepší.

Když dítěti dáte úkol, nedělejte kontrolora Typická chyba je zadat úkol a pak stát za dítětem. „Umyj nádobí" neznamená „umyj to tak, jak bych to udělal já". Pokud dítěti svěříte utření stolu, nechte ho použít vlastní postup. Když výsledek není dokonalý, nechte ho to zkusit znovu – ne opravit vy. Děti se učí z důsledků, ne z výčitek. Pokud něco pokazí, ať to napraví samo, samozřejmě s vaší podporou, ne s vaším zásahem.