Edytujesz Když v lese chybí mykorhiza, sadba se nechytne

Praktický postup při nejistotě je jednoduchý. Rozřízněte houbu, přivoněte, zapište si, co cítíte, a teprve potom se dívejte na klobouk. Pokud si vůní nejste jistí, houbu nechte v lese. Žádný pach sám o sobě neurčuje jedlost. Slouží jako rychlý filtr, který vás upozorní, že si máte dát pozor, nebo naopak že můžete pokračovat v určování podle dalších znaků. Po několika sezonách se vám vůně spojí s konkrétními druhy a rozhodování v terénu se zrychlí.<br><br>Základem je sbírat jen to, co bezpečně znáte. Pokud si nejste jistí, houbu nechte na místě. Platí to i pro druhy, které vypadají jako oblíbené jedlé houby. Typickým příkladem je závojenka olovová, která se podobá žampionu. Liší se však bílými lupeny, které u pravého žampionu nikdy nejsou růžové ani hnědé. Dalším častým omylem je záměna hřibu se žlučníkem. Ten má růžové póry a hořkou chuť, která zůstane i po tepelné úpravě.<br><br>Obecně platí, že po vydatných srážkách je třeba vyčkat dva až pět dní, než se objeví první plodnice. Záleží na druhu houby, na aktuální teplotě půdy i na tom, jak hluboko je mycelium uloženo. Některé druhy, například hřiby, reagují na oteplení poměrně rychle, jiné, jako lišky nebo václavky, potřebují delší čas. Pokud po dešti přijdou teploty nad patnáct stupňů Celsia, růst se zrychlí. Naopak při teplotách pod deset stupňů se růst téměř zastaví.<br><br>Praktický tip: po dešti si zapamatujte místa, kde jste dříve našli houby, a zkuste je zkontrolovat třetí až pátý den. Pokud máte možnost, změřte teplotu půdy obyčejným zahradním teploměrem. Půda by měla mít alespoň dvanáct stupňů, lépe patnáct. Když je půda studená i po dešti, houby nerostou, i kdyby pršelo celý týden. Naopak pokud je půda prohřátá a vlhká, první úlovky se dostaví velmi rychle.<br><br>Závěrem lze říci, že déšť je pouze startovací signál, ale skutečný růst spouští až teplo. Sledujte počasí, měřte teplotu půdy a choďte do lesa s odstupem několika dní. Vyhnete se zklamání a zvýšíte šanci, že se vrátíte s plným košem. Trpělivost je v tomto případě stejně důležitá jako znalost míst, kde houby rostou.<br><br>Při výsadbě používejte sazenice pěstované v půdě, kde houby žijí, nebo kořeny před výsadbou namočte do suspenze s živým myceliem. Nepřidávejte ji do suché půdy ani na přímé slunce. Po výsadbě půdu mulčujte vrstvou listí nebo štěpky, ale nikdy nepřihrňujte mulč přímo ke kmeni. Zálivku opakujte méně často a vydatně, aby voda dosáhla ke kořenům, ne jen na povrch. První dva roky je klíčové, aby půda nevyschla a nepřehřála se.<br><br>Záměna, která končí na jednotce intenzivní péče Největší riziko představuje muchomůrka zelená (Amanita phalloides), která má sice zelený klobouk, ale stejný bílý obal a podobný tvar. Mladé plodnice muchomůrky císařské s ještě nerozvinutým kloboukem mohou připomínat i jiné druhy. Dalším nebezpečným dvojníkem je muchomůrka jízlivá (Amanita virosa), celá bílá. Rozdíl je v barvě lupenů a třeně: císařská má lupeny i třeň žluté, oba dvojníci bílé. Nikdy nespoléhejte na barvu klobouku, vždy kontrolujte i spodní stranu a bázi třeně.<br><br>Kdy je čich spolehlivější? Především u plodnic, které jsou mokré, staré, okousané nebo částečně zakryté listím. Vlhká houba uvolňuje těkavé látky mnohem intenzivněji než suchá. Proto po dešti nebo v ranní rose vystačíte s čichem často na rozlišení dvou druhů, které vypadají téměř stejně. Typický příklad je závojenka olovová proti některým čirůvkám: zatímco jedna voní po mouce či okurkách, druhá má slabý, ale zřetelně jiný profil.<br><br>Největší problém při přepravě hub z lesa není vzdálenost, ale vlhkost a teplo. Čerstvé houby obsahují přes devadesát procent vody a v uzavřeném prostoru se během hodiny začnou potit. Jakmile se na povrchu plodnic vytvoří mokrý film, začnou se množit bakterie a houby se rozpadají. Cílem tedy není houby „uchladit", ale zajistit, aby mohly dýchat a aby se odpařená vlhkost nikde neusazovala.<br><br>Nejčastější chyby jsou tři. První: hodnotit vůni na suché houbě, která ležela na slunci. Druhá: přičichávat k houbě, kterou už máte v koši mezi jinými, protože pachy se míchají a přebíjejí. Třetí: spoléhat na jediný čich a ignorovat, že stejný druh může vonět jinak podle stáří, podloží nebo vlhkosti. Proto je nutné vůni vždy kombinovat s dalšími znaky – barvou výtrusů, tvarem klobouku, přítomností prstenu a místem růstu.<br><br>Muchomůrka císařská je krásná, ale její sběr je riskantní. Bez dokonalé znalosti místní mykofauny a bez jistoty, že nejde o záměnu, je lepší ji nechat v lese. Otrava muchomůrkou zelenou se projeví až po několika hodinách a poškození jater bývá nevratné. Žádná chuť ani vůně není spolehlivým vodítkem. Pokud už houbu máte doma a nejste si jisti, zlikvidujte ji. Vaše zdraví je důležitější než jeden úlovek.