Mapa nelže, ale orientace v terénu se ztrácí jinde

Praktický test: položte vzorek koberce na podlahu, vedle něj přiložte proužky barev na zeď a udělejte si z nich malé čtverce. Nechte je tam dva dny. Ráno, v poledne i večer si jich všimněte, aniž byste se na ně cíleně dívali. Barvy, které vás začnou rušit, vyřaďte. Pokud se vám po dvou dnech žádná kombinace nezdá, problém nebývá v barvě, ale v množství světla v místnosti.

Malá předsíň je nejmenší místnost v bytě, ale prochází jí každý, kdo vejde nebo vyjde. Právě proto se v ní hromadí věci, které nikdo nechce mít na očích: boty, kabáty, tašky, klíče, deštníky. Úložný systém, který sem nacpete bez rozmyslu, se během několika týdnů změní v překážku, o kterou zakopáváte. Než začnete cokoli kupovat, změřte si prostor. Potřebujete znát šířku, hloubku i výšku stěny, ke které chcete skříň postavit, a také kolik místa zbývá před ní na otevírání dveří. Změřte i dveře samotné – mnoho lidí zjistí až po montáži, že se skříň nedá otevřít, protože do ní naráží klika.

Co vlastně uvidíte a jak to naj�

Pátá chyba je spoléhání na jeden zdroj. Mapa bez kompasu, kompas bez mapy, nebo telefon bez papírové zálohy. Technika selže, baterie zmrzne, displej se rozbije. Papírová mapa a buzola váží pár set gramů a fungují vždy. Kdo je nemá, hazarduje.

Když si mozek domýšlí cestu Druhá chyba je takzvané potvrzování. Jdete po cestě a mozek chce, aby to byla ta správná. Uvidíte křižovatku a automaticky ji přiřadíte k té, kterou jste čekali o dvě stě metrů dál. Tomu se dá bránit jen jedním pravidlem: počítejte kroky nebo čas mezi body. Bez měření vzdálenosti nemáte žádnou kontrolu. Přesnost odhadu chůze se liší podle terénu, ale i hrubý počet kroků odhalí, že jste ušli kilometr, ne tři sta metrů.

Mapa v ruce ještě neznamená, že víte, kde jste. Většina lidí, kteří se v přírodě ztratí, měla mapu i kompas. Selhání nebývá v pomůckách, ale ve způsobu, jak je používají. Čtou totiž terén očima, ne hlavou.

Třetí chyba je ignorování azimutu. Lidé si myslí, že stačí jít „zhruba na sever". Jenže zhruba znamená odchylku, která se po kilometru změní na stovky metrů. Kompas není dekorace. Před každým přesunem je potřeba vzít azimut, nastavit ho a během chůze ho kontrolovat, zvlášť po každé změně směru nebo po přelézání překážky.

Co skutečně narvat do útrob a co nechat na bře

Šestá chyba je spěch. Únava a stres snižují schopnost číst terén. Nejlepší je zastavit, najít klidné místo, dát si vodu a teprve pak řešit, kde jste. Ztráta orientace se neprohlubuje chozením, ale rozhodováním ve stresu. Kdo se zastaví včas, ztratí jen minuty. Kdo pokračuje naslepo, ztratí hodiny.

Pro buchty tvarujte kuličky o váze asi 50 g, skládejte je do pekáče vedle sebe, potřete rozšlehaným vejcem a nechte ještě 20 minut pod utěrkou. Pro koláče těsto vyválejte na plát silný 1 cm, přeneste na plech s pečicím papírem, okraje mírně podehněte a nechte 15 minut odpočinout. Těsto se tak nebude při pečení smršťovat. Povrch propíchejte vidličkou, aby pára neudělala bubliny.

Nejčastější chyba je zaměňování mapy za realitu. Mapa je zjednodušený model. Vrstevnice o intervalu dvaceti metrů neukážou pětimetrovou skalní hranu, potok zakreslený jako tenká modrá čára bývá v létě vyschlý a v zimě zatopený. Kdo hledá v terénu přesně to, co vidí na papíře, bude zmatený. Správný postup je opačný: nejdřív najít v terénu jednoznačný bod, pak ho dohledat na mapě, a teprve potom určit směr.

Čtvrtá chyba je špatné čtení vrstevnic. Vrstevnice nejsou cesty, jsou to výškové hladiny. Když jsou blízko u sebe, svah je strmý. Když jsou daleko, svah je mírný. Kdo si plete vrstevnice s cestami, bude v terénu hledat pěšinu tam, kde je jen sráz. Stejně tak se lidé ztrácejí v mělkých údolích, kde se vrstevnice rozbíhají do několika směrů. V takovém místě je nutné zastavit a zorientovat se podle dvou nezávislých bodů, ne podle jednoho.