Když děti ve družině zlobí, pomohou hry na honěnou

Začněte tím, že si vytáhnete všechny kusy, které skutečně nosíte. Ne ty, co jste si koupili „na zvláštní příležitost". Položte je na postel a udělejte si tři hromádky: neutrály, barvy a vzory. Neutrály jsou černá, bílá, šedá, tmavě modrá, béžová a hnědá. Barvy jsou všechno ostatní. Vzory odložte stranou, ty budete řešit až na konci.

Největší chybou je nechat nábytek přes zimu venku jen tak, bez přípravy. Voda, která zůstane v rozích a spojích, při mrznutí zvětší objem a roztrhne i pevný spoj. Další častá chyba: přikrýt nábytek nepromokavou plachtou, která se dotýká povrchu. Pod ní se sráží kondenzát a dřevo i kov hnijí nebo rezaví rychleji než bez zakrytí. Plachta musí stát na konstrukci, ne ležet na desce.

Kov, plast a dřevo: tři různé diagnó

Nejčastější chyba je snaha rostlinu zachránit vydatnou zálivkou a přesunem na přímé světlo. Obojí situaci zhorší. Další častou chybou je okamžité přesazení do nového substrátu. Přesazovat má smysl až ve chvíli, kdy rostlina začne tvořit nové výhony, obvykle po dvou až třech týdnech. Do té doby ji nechte v klidu. Pokud se do měsíce neobjeví žádný nový růst a stonek při lehkém stlačení povolí, je poškození nevratné.

Ve venkovním prostředí se osvědčila hra Na lišky a zajíce. Vyberte jednoho lišáka, ostatní jsou zajíci. Zajíci mají ocas z látky zastrčený za pasem. Lišák je chytá tak, že jim ocas vytáhne. Když o ocas přijdou, jdou do domečku a čekají, až je osvobodí jiný zajíc tím, že se jich dotkne. Hra běží pět až deset minut, pak se lišák vymění. Důležité je vymezit hrací území, aby děti nevbíhaly do silnice nebo na cizí pozemek.

Čemu se při čištění vyhnout, aby prsten neztratil le

Začněte hrou Na sochy a živly. Děti se volně pohybují po prostoru. Vychovatel vyvolává názvy živlů: voda znamená, že si děti lehnou na břicho a plavou, vzduch, že běží s rozpaženými pažemi, oheň, že skáčou na místě, země, že se okamžitě posadí. Kdo zareaguje pozdě nebo špatně, jde na chvíli stranou a pomáhá vymýšlet další povely. Hra končí, když zůstane poslední trojice. Pozor na příliš rychlé střídání povelů – menší děti potřebují delší čas na zpracování.

Netradiční hry nepotřebují složité pomůcky ani dlouhou přípravu. Stačí mít jasná pravidla, krátce je vysvětlit a hned začít hrát. Pokud se děti nudí, změňte tempo nebo je nechte vymyslet vlastní obměnu. Vyhněte se tomu, abyste hru řídili příliš přísně – cílem je pohyb a radost, ne výkon.

Pro skupiny od šesti let funguje hra Na molekuly. Děti se rozptýlí, vychovatel zavolá číslo, například tři, a děti se musí co nejrychleji spojit do trojic. Kdo zůstane, plní krátký úkol – deset dřepů nebo pochodování. Po chvíli se role obrátí a úkoly vymýšlejí samy děti. Hru lze zpomalit nebo ztížit tím, že se musí držet za ruce nebo stát na jedné noze. Dejte pozor na bezpečnost, při rychlém spojování dochází k zakopávání.

Školní družina není tělocvik. Děti přicházejí po vyučování unavené, ale zároveň nabuzené a potřebují vypustit páru. Tradiční hry jako vybíjená nebo běh kolem tělocvičny je brzy omrzí a začnou se nudit. Netradiční pohybové hry řeší dva problémy najednou: zaměstnají i neposedné děti a nevyžadují drahé vybavení. Stačí mít k dispozici prostor, ať už tělocvičnu, chodbu nebo zahradu, a pár pomůcek, které najdete v každé družině.

Překážková dráha z toho, co je po ruce Další možností je překážková dráha postavená z židlí, lavic, obručí a švihadel. Nejde o rychlost, ale o přesnost. Děti procházejí dráhu ve dvojicích, jeden naviguje druhého se zavázanýma očima. Ten, kdo vede, nesmí na partnera mluvit, pouze ho smí navigovat tleskáním nebo ťukáním do ramene. Tím se učí důvěře a soustředění. Dráhu obměňujte každý týden, jinak zevšední. Typická chyba je příliš mnoho překážek – děti se ztratí a přestane je to bavit.