5 věcí, které rozhodují o bezpečné hře v terénu

Druhá past je učení podle vzhledu. Spojíte si jméno s tričkem nebo účesem a druhý den dítě přijde v jiném oblečení. Spojení musí být vnitřní, ne vnější — pohyb, zvuk, rytmus nebo příběh, který jste společně vytvořili. Třetí past je učení z papíru před schůzkou. Seznam jmen na papíře vám nedá nic, protože mozek je váže na pozici v textu, ne na člověka. Papír používejte jen jako kontrolu po hře, ne jako zdroj učení.

Křída na chodníku není jen zábava na odpoledne. Učí děti dodržovat pravidla, počítat, spolupracovat a řešit problémy. Dospělý přitom nemusí být herec ani animátor. Stačí nakreslit první čáru a nechat děti, ať převezmou iniciativu. Když je necháte vymyslet vlastní pravidla, často přijdou s nápady, které by vás nenapadly. A to je přesně ten okamžik, kdy se z obyčejné křídy stane nejlepší hračka na světě.

Nakonec plán B. Co uděláte, když se změní počasí, někdo se zraní nebo se hra protáhne? Kdo zavolá pomoc, kudy se půjde, kde je bezpečné místo pro sestup? Bez odpovědi na tyto otázky se hra nezačíná. Bezpečnost v terénu není o tom, mít všechno dokonalé, ale o tom mít připravené řešení dřív, než nastane problém.

Vyhněte se třem typickým chybám. První: měnit pravidla ve prospěch jednoho hráče, který právě prohrává. Druhá: zavádět příliš mnoho změn najednou, takže si je nikdo nezapamatuje. Třetí: měnit pravidla tajně a pak se divit, že děti nadávají. Pokud si nejste jistí, zapište nové pravidlo na papír a nechte ho na viditelném místě. Děti se k němu mohou vracet a méně se dohadovat.

Trasu naplánuj tak, aby měla jasný začátek i konec a žádné slepé uličky. Vyhni se místům, kde se nedá obejít překážka, ať už je to plot, sráz nebo bažina. Pokud jde o hru pro děti, dej jim na cestu světelný prvek, který je vidět na dálku, ale neprozradí je. Malá blikající dioda na batohu stačí. Nikdy je nenech jít samotné na úsek, který jsi sám neprošel za tmy.

Křída na chodníku je nejlevnější hračka, kterou lze pořídit. Stačí kousek zpevněné plochy, několik barevných kříd a děti se zabaví na hodiny. Jenže většina dospělých skončí u toho, že nakreslí sluníčko a domeček, a pak už neví, co dál. Přitom možností je mnohem víc a nepotřebujete k nim žádné pomůcky ani dovednosti.

Častou chybou je kreslit příliš složité obrazce. Děti chtějí rychlý výsledek, ne dokonalé umělecké dílo. Držte se jednoduchých tvarů a tlustých linií. Také nedělejte hru příliš dlouhou – po deseti minutách soustředění klesá. Lepší je několik krátkých her za sebou než jedna dlouhá. Křídu na konci setřete hadrem nebo vodou, ať chodník zůstane čistý. A pokud jde o bezpečnost, vždy hlídejte, aby děti neběhaly do silnice.

Deset her, které zvládnete na pěti krocích Hry se liší jen v tom, co se předává a jak se běží. Štafeta s míčkem: předává se obouruč, běží se pozpátku. Štafeta se šátkem: předává se jednou rukou za zády. Štafeta s tyčí: předává se svisle, aby se nepřekáželo. Štafeta dvojic: dva běžci se drží za ruce a předávají společně. Štafeta s obratem: běžec se otočí o 360 stupňů, než předá. Štafeta se skokem: předávka proběhne ve výskoku. Štafeta na čas: měří se každá předávka zvlášť. Štafeta naslepo: předávající zavolá jméno, přijímající natáhne ruku. Štafeta s překážkou: uprostřed území je kužel, který se obíhá. Štafeta tichá: nikdo nesmí mluvit, předává se pouze pohledem.

Hry, které fungují a děti je samy chtějí hrát Začněte jednoduchou hrou „školka". Nakreslete čtvercovou síť, do polí napište čísla a děti házejí kamínkem. Pravidla si upravte podle věku – menší děti mohou skákat po jedné noze, větší po dvou. Častá chyba je příliš velká pole; pak se děti unaví a přestane je to bavit. Další možností je „had" – dlouhá klikatá linka, po které se chodí jako po laně. Kdo šlápne vedle, vypadává. Výborné je i „bludiště": nakreslete cesty, slepé uličky a jeden východ. Děti pak projíždějí autíčkem nebo procházejí samy a hledají cestu.

Než začnete kreslit, vyberte vhodné místo. Asfalt je ideální, betonová dlažba taky, ale pozor na hrubý povrch – křída se rychle obrousí a linka je přerušovaná. Vyhněte se místům, kde prší od okapů, a dlažbě s velkými spárami, kde křída zapadá a nejde smazat. Nejlepší je rovný, hladký chodník na okraji hřiště nebo v parku, kde není provoz. Křídu noste v krabici nebo látkovém sáčku, aby se nelámala. Silnější kusy vydrží déle než tenké tyčinky.

Deset metrů stačí na to, aby se z chaosu stala disciplína. Stačí dodržet tři věci: vyznačený prostor, pevný počet kroků a předávka, která se nezastavuje. Kdo to zvládne na deseti metrech, zvládne to i na stovce.