5 her s kostkami a stavebnicí, které rozvíjejí předškoláky

Začněte tím, že si sepíšete, co skutečně musí být hotové každý den, a co jen „by mělo". Sem patří ranní příprava dětí, cesta do práce, osmihodinová směna, nákup a večeře. Většina ostatních věcí — dokonalý úklid, domácí pečivo, večerní seriál — může počkat nebo se dělat obden. Když si toto rozdělení uděláte jednou týdně, uleví se vám. Přestanete řešit maličkosti a získáte prostor pro to, co je opravdu důležité: spánek, jídlo a chvíle s dětmi, kdy nejste myšlenkami v práci.

Další možností je stavění podle slovního popisu. Vy řeknete: „Postav schod, který má tři stupně," a dítě zkouší, co to znamená. Někdy vznikne něco úplně jiného, a to je v pořádku. Můžete se zeptat: „Jak bys to udělal, aby to mělo tři stupně?" Důležité je nechat dítě přemýšlet a zkoušet. Typickou chybou je, že dospělý vezme kostky a předvede to sám. Tím se učení vytrácí.

Prvním krokem je přestat hrát roli soudce. Jakmile uslyšíte „on začal", „ona mi to vzala", okamžitě se ptát, kdo je vinen, znamená, že se hádka přesune k vám a děti se učí jen to, jak lépe argumentovat před dospělým. Místo rozsudku popište, co vidíte: „Vidím, že se oba držíte té samé knížky a nikdo ji nepouští." Tím dáváte najevo, že situaci vnímáte, ale nehodláte rozhodovat, kdo má pravdu.

Do plánování zapojte i děti. Školák zvládne připravit si oblečení nebo umýt nádobí. Menší dítě zase může uklidit hračky, pokud mu to ukážete a budete to dělat společně. Nejde o to, abyste z dětí udělali uklízeče, ale abyste je naučili, že domácnost není hotel. Zároveň tím získáte deset až dvacet minut denně, které jinak strávíte běháním kolem nich. A děti si osvojí návyky, které jim zůstanou.

Místo vpichu nechte volně, netlačte na něj a nedrhněte. Stačí chladivý obklad přes látku, nikdy led přímo na kůži. Pokud je dítě starší a chce si hrát, nebraňte mu, ale vyhněte se skákání a sportu, který by ruku namáhal. Dítě by mělo pít dostatek tekutin, ideálně vodu nebo neslazený čaj. Oblečení volte lehké, aby se teplota zbytečně nezvyšovala.

Jak na to prakticky Začněte jednoduchou hrou „postav podle mě". Dospělý postaví ze čtyř až šesti kostek jednoduchou věž nebo branku, ukáže ji dítěti a nechá ho postavit stejnou. Předškolák se učí pozorovat, porovnávat tvary a prostorové vztahy. Důležité je mluvit u toho: „Kde je ta modrá kostka? Je nahoře, nebo dole?" Počítejte společně, kolik kostek jste použili. Pokud dítěti něco nejde, neopravujte hned. Nechte ho chvíli hledat a ptejte se: „Co kdybys zkusil jinou stranu?"

Poslední hrou je společná stavba na pokračování. Jeden položí kostku, druhý přidá další, ale nesmí se zřítit. Předškolák se učí čekat, až na něj přijde řada, a zároveň sledovat stabilitu. Když věž spadne, nechte ho nejdřív zkusit, co udělal jinak. Ptejte se: „Byla ta kostka moc na kraji?" Vyhněte se tomu, abyste říkali „to je špatně". Lepší je „zkus to jinak". Kostky a stavebnice mají sloužit k objevování, ne k výkonu.

Teplota sama není nepřítel, ale musí se hlídat Horečku snižujte, až když přesáhne 38,5 °C nebo když je dítě zjevně vyčerpané. Použijte přípravek určený pro děti podle hmotnosti, ne podle věku. Mezi jednotlivými dávkami dodržte předepsaný odstup, obvykle šest až osm hodin. Nikdy nepodávejte dvě různé látky současně bez doporučení lékaře. Častou chybou je střídat léky příliš brzy, protože rodiče chtějí rychlejší účinek. Tělo potřebuje čas a zbytečné dávkování zatěžuje játra i ledviny.

Zapisujte si čas očkování, první příznaky a podané léky. Tyto údaje se hodí při další kontrole u lékaře. Pokud dítě užívá dlouhodobě nějaké léky nebo má chronické onemocnění, poraďte se předem o vhodném postupu. Běžná domácí péče zvládne většinu reakcí. Důležité je nepanikařit, ale ani nepodceňovat varovné signály.

Na závěr několik praktických rad. Vybírejte kostky, které do sebe dobře zapadají a mají přiměřenou velikost pro dětskou ruku. Před hrou si připravte jen jednu sadu, ne všechny najednou. Po skončení společně uklidit patří k učení – dítě si tak procvičí třídění i odpovědnost. Pokud se nedaří, zkraťte hru na deset minut a nechte dítě vybrat, co bude stavět příště.

Prvním vodítkem je věk. Do tří let dítě nemusí vyslovovat všechny hlásky správně, ale mělo by rozumět jednoduchým pokynům a tvořit dvouslovné věty. Pokud ve třech letech nemluví nebo má vlastní slovník, kterému rozumí jen rodiče, je návštěva logopeda na místě. U předškoláků se sleduje, zda zvládají říkanky, rozliší slabiky ve slově a zda je jim rozumět i cizím lidem. Školní dítě by už mělo číst plynule a psát bez záměn písmen.